Karel Pokorný (sochař)

Karel Pokorný (18. ledna 1891, Pavlice^[1] – 14. února 1962, Praha) byl český sochař a vysokoškolský pedagog. Byl žákem Josefa Václava Myslbeka, výrazného představitele českého sochařského realizmu. Jako vysokoškolský učitel působil nejprve na ČVUT, později jako profesor Akademii výtvarných umění v Praze. Zde také v letech 1948–1950 zastával funkci rektora.

Profesor Karel Pokorný
Karel Pokorný s modelem „Sbratření“,1949, repro: Svět v obrazech, roč. 5, 1949, č.46 z 12.11.1949
Narození	18. ledna 1891 Pavlice Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	14. února 1962 (ve věku 71 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolání	sochař, pedagog a učitel
Ocenění	národní umělec (1956) Řád republiky (1961)
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pomník obětem neštěstí na dole Nelson III u Oseka, 1925

Křest sv. Ludmily, bronz, Katedrála sv. Víta, Praha 1935

Replika sousoší Sbratření, Praha 1947–1950

Pomník Boženy Němcové na Slovanském ostrově v Praze; vytvořen v letech 1941–1952, odhalen r. 1955

Životopis

Ve Vídni se vyučil zámečníkem, umělecké zámečnictví, dále studoval na Škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Těsně před 1. světovou válkou studoval na Uměleckoprůmyslové škole, odkud přešel na AVU k J. V. Myslbekovi. Po ukončení studia pracoval na AVU dalších pět let jako Myslbekův asistent. V letech 1936 až 1939 vyučoval modelování na ČVUT.

Po 2. světové válce od roku 1945 působil jako profesor AVU, kde měl svoji vlastní sochařskou „školu“, z níž během lete 1946–1961 vyšlo 79 absolventů. Jeho asistentem byl Zdeněk Krybus.^[2]

Bývá považován za zakladatele socialistického realismu v českém sochařství, styl spojený vždy ideologií s politickým obsahem. V tomto směru pokračovali v rozvoji stylu i jeho žáci.

Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově^[3].

Dílo

Vytvořil pět desítek monumentálních sochařských děl. Vyšel z myslbekovské tradice realismu: pro Myslbeka zvětšoval modely dvou zadních soch světců ze sousoší sv. Václava na Václavském náměstí, jeho autorský podíl bývá spatřován v soše sv. Vojtěcha, kterou již Myslbek nestihl dokončit. Své sociální cítění projevoval již v sochách stylu civilismu ve 20.- 30. letech, nejdříve pomníkem pro oběti důlní katastrofy u Oseka, také čtyřmi reliéfy padlých legionářů. Po roce 1945 převažují pomníky politické a s heroizací dělnické práce. Z této řady

• Pomník obětem katastrofy na dole Nelson, 1925, pískovec, dílo stylově vybočující z realismu, navazuje na tvorbu Oty Gutfreunda
• Horník a Rubající horník, obě 1928
• Sv. Metoděj křtí svatou Ludmilu, bronz, 1934-1935; v kapli sv. Ludmily katedrály^[4] sv. Víta v Praze
• Valcíř, bronz, 1936
• Cyklus čtyř monumentálních reliéfů Legionáři: Útok; Obrana; Umírání; Smrt a Oběť, slivenecký mramor, 1936–1938, Národní památník na Vítkově
• Válečná léta, 1943 – alegorická ženská postava zahalená do pláště a zmítaná větrem
• Sbratření, 1947–1950, bronz, sousoší objetí českého civilisty se sovětským vojákem v České Třebové, replika ve Vrchlického sadech v Praze
• Pomník Boženy Němcové, bronz, 1950-1954, Praha – Žofín ^[5]
• Pomník Aloise Jiráska, 1960, bronz, Praha - Jiráskovo náměstí
• Návrh pomníku Boženy Němcové pro Českou Skalici

Spolky

• od roku 1920 člen SVU Mánes
• předseda Svazu československých výtvarných umělců
• člen Fondu českých výtvarných umělců

Ocenění

• 1939 Katzova čestná medaile
• 1949 Státní cena
• 1951 Státní cena
• 1955 Státní cena
• 1956 udělen titul národní umělec
• 1958 čestný člen Akademie umění SSSR
• 1961 Řád republiky

Zajímavost

Byl adoptivním otcem výtvarníka Zdeňka Seydla, kterého vychovával i po výtvarné stránce.

Významní žáci

• Tibor Bártfay
• Jan Hána
• Karel Hladík
• Jan Koblasa
• Jan Kutálek
• Zdeněk Krybus (asistent)
• Věra Merhautová
• Miroslav Pangrác
• Otto Sukup
• Miloslav Šonka
• Miloš Zet
• Vendelín Zdrůbecký