Kyj (mytologie)

Kyj je mytický zakladatel Kyjeva, který je ve Vyprávění o minulých letech zmiňován v pasáži následující popisu cest apoštola Ondřeje po východoslovanských zemích:

Kyj
Kyj a jeho sourozenci na ilustraci k Radziwillskému letopisu, který obsahuje jednu z verzí Vyprávění o minulých letech
Dílo	Vyprávění o minulých letech
Informace o postavě
Národnost	Poljané
Rodina	Šček, Choriv, Lybeď (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

„Poljané tehdy žili sami a vládli nad svými rody; neboť dosud byli Poljané bratři a každý žil se svým rodem na svém místě a každý řídil svůj rod. A byli tři bratři: jeden se jmenoval Kyj, druhý Šček, třetí Choriv a měli sestru Lybeď. Kyj sídlil na hoře, kde je dnes Bořičův úvoz, Šček sídlil na hoře, která se dnes nazývá Ščekovica a Choriv na třetí hoře, jež se dnes nazývá Chorivica Vybudovali městečko a nazvali ho jménem nejstaršího bratra Kyjev. Kolem města byl les a veliký bor a zde lovili zvěř; byli to lidé moudří a rozvážní a pojmenovali se Poljané; od nich pocházejí Poljané-Kyjevané až do dnešní doby.”^[1]

Vyprávění zmiňuje také podání, podle kterého byl Kyj na místě pozdějšího města převozníkem. Tento příběh ale autor odmítá s poukazem na to, že Kyj táhl k Cařihradu, přijal zde pocty od císaře a cestou zpátky ještě vybudoval u Dunaje městečko Kyjevec.^[1]

Vyprávění o Kyjovi a jeho sourozencích může být podle slavisty Michala Téry pozůstatkem poljanského mýtu o původu kmene a knížecí vlády. Lze ho tak srovnat s přemyslovským nebo piastovským dynastickým mýtem. Kyj nese značně archaické, mytické, rysy: zakládá město, tedy střed světa; je převozníkem a překračuje řeku („Cařihrad“ může ve skutečnosti reprezentovat podsvětí); a vystupuje společně s dvěma bratry, kteří nemají v příběhu žádnou zvláštní úlohu. Jméno Lybeď, tedy „labuť“, zase upomíná na bohatě rozšířené mýty o vodní panně v podobě labutě, která se spojí s nějakým hrdinou. Kyjovo jméno, s významem „kyj, palice, žezlo“ pak upomíná na jméno polského Piasta, tedy „pěst“. Analogické jsou i postavy Radima a Vjatka, zakladatelů kmenů Radimičů a Vjatičů. Na druhou stranu může jít o literární motiv: eponymní postavy jsou časté i v Bibli, nebo kronice Geórgia Hamartóla, z které Vyprávění bohatě čerpalo.^[2]