Líšnice (Sepekov)

Líšnice je vesnice, část městyse Sepekov v okrese Písek v Jihočeském kraji. Nachází se asi 2,5 kilometru západně od Sepekova. Prochází tudy železniční trať Tábor–Ražice. Je zde evidováno 86 adres.^[3] V roce 2011 zde trvale žilo 184 obyvatel.^[4] Severně od obce se nachází přírodní památka Dehetník.

Líšnice
Stavení na břehu rybníka
Lokalita
Charakter	vesnice
Obec	Sepekov
Okres	Písek
Kraj	Jihočeský kraj
Historická země	Čechy
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	49°25′22″ s. š., 14°22′59″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	175 (2021)[1]
Katastrální území	Líšnice u Sepekova (8,25 km²)
PSČ	399 01
Počet domů	84 (2021)[2]
Líšnice
Další údaje
Kód části obce	147591
Kód k. ú.	747599
Geodata (OSM)	OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Líšnice leží v katastrálním území Líšnice u Sepekova o rozloze 8,25 km².^[5]

Historie

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1488.^[6] Líšnice byla původně spojená s nedalekou Okrouhlou. K osamostatnění vesnice došlo 18. května 1893. V roce 1869 zde žilo 430 obyvatel v 65 popisných číslech. V roce 1930 zde bylo evidováno 75 popisných čísel a 410 obyvatel. Sbor dobrovolných hasičů byl ve vesnici založen roku 1898, obecní knihovna v roce 1892. Obecní dům se začal stavět roku 1869. Když už byla stavba takřka dokončena, na návrh tehdejšího starosty Jana Máchy, byla budova využita pro školu. V roce 1869 se začalo vyučovat. Poštou, farou, lékařem, četnictvem Líšnice příslušela k Sepekovu.^[7]

Obyvatelstvo

Vývoj počtu obyvatel a domů (podle sčítání lidu)^[8][9]

Rok	1869	1880	1890	1900	1910	1921	1930	1950	1961	1970	1980	1991	2001	2011	2021
Počet obyvatel	445	389	414	406	429	420	410	304	284	273	231	204	182	184	175
Počet domů	60	67	69	69	72	72	75	78	74	72	68	82	82	83	84

Obecní správa

Při sčítání lidu v letech 1850–1963 Líšnice byla samostatnou obcí v okrese Milevsko. Od roku 1964 je částí městyse Sepekov v okrese Písek. V letech 1850–1893 k obci patřila Okrouhlá.^[10]

Pamětihodnosti

• Výklenková kaple u staré cesty z Líšnice do Milevska vedle přírodní památky Dehetník je zasvěcená Panně Marii Sepekovské. Kaple je z roku 1897.^[11] Podle vyprávění místních rodáků byla kaple postavena na náklady rolníka Františka Mikeše a jeho manželky Marie z Líšnice na památku jejich předčasně zemřelého syna, který nedokončil studia a zemřel ve věku 23 let. Kaple byla postavena a dne 15. května za hojné účasti místních vysvěcena. Kaple je celkově opravená, udržovaná. Ve vnitřní nice kaple je umístěný obraz Panny Marie Sepekovské a vkusná výzdoba.
• Kaple na návsi ve vesnici je zasvěcena také Panně Marii Sepekovské. Je z druhé poloviny 18. století.^[12] Nad vchodem do kaple je umístěný reliéf Panny Marie. Kaple Panny Marie Sepekovské je vedená v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Vedle návesní kaple se nachází kamenný kříž s jetelovitým ukončením ramen. Kříž je reliéfně zdobený motivem kalicha. V spodní části podstavce kříže je datace a tento nápis: LETA PANE 1835 Tento kříž je vedený v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Další obdobný kamenný kříž se nalézá těsně za vesnicí u silnice. Kříž má také jetelovité ukončení ramen, tělo kříže je v střední části zdobeno motivem kalicha, podstavec kříže nese dataci 1835. Motiv kalicha a datace je zvýrazněná zlatou barvou.
• U cesty z Líšnice na rybník Opršál se v ohrádce nalézá kamenný kříž. Kříž má dekorativně zdobený podstavec. Nad tělem ukřižovaného Krista je umístěný christogram.
• Poblíž železniční trati Písek–Tábor se na okraji vesnice nachází drobný kříž rodiny Koptišovy. Kříž je umístěný na kamenném podstavci a v ohrádce. V oválném štítku kříže je tento nápis: SLÁVA KRISTU ZA ODVRÁCENÍ ZLA VĚNOVALA RODINA KOPTIŠOVA 1947
• Přírodní památka Dehetník ležící 900 metrů severozápadně od vesnice. Byla vyhlášena 4. prosince 1985 pro ochranu vlhké louky s bohatou květenou převážně ostřicovitého a ostřicovorašeliníkového porostu a tůně sloužící jako refugium obojživelníků. Přírodní památka je 1,07 hektaru velká a kolem ní se nachází ochranné pásmo do vzdálenosti padesát metrů a celkové velikosti 2,65 hektaru. Památka je volně přístupná po naučné stezce Kolem Milevska vedoucí po polní cestě z Milevska směrem na Líšnici. Pro návštěvníky je zde zbudována informační cedule. Louka samotná leží v malém údolí, kterým protéká bezejmenný potok z rybníka Opršál do rybníka Pytlák. Tento bezejmenný potok tvoří severní hranici území. Na západě se památka přibližuje železniční trati Písek – Tábor, nicméně až do její bezprostřední blízkosti nezasahuje. Na jihu volně přechází do zemědělského pole, a na východě tvoří hranici polní cesta.

Rodáci

• Sochař Břetislav Benda^[13] (1897–1983) – Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí učitele Františka Bendy a jeho ženy Žofie. První tři ročníky měšťanky vychodil v Milevsku, kde na podnět svých učitelů začal rozvíjet svou zálibu v kreslení. Čtvrtý ročník měšťanské školy musel navštěvovat až ve Strakonicích, kde při hodinách nepovinného modelování zcela dozrálo jeho rozhodnutí stát se sochařem. Od roku 1911 do 1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích. V roce 1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde se stal žákem Josefa Václava Myslbeka.^[14] Jeho studia však přerušila první světová válka a v roce 1916 musel narukovat. Pod těžkou palbou v Itálii utrpěl vážná poranění obou dlaní, avšak toto zranění mu v další tvorbě nebylo překážkou. V letech 1919 až 1922 pokračoval ve studiu na Akademii pod vedením Jana Štursy. Od roku 1923 byl členem S.V.U. Mánes. Zemřel roku 1983 ve věku 86 let a je pohřben na vyšehradském hřbitově. Prvním jeho zveřejněným dílem se stal reliéf Panny Marie na místní kapličce. Pomník padlým v Bernarticích a v Raděticích, pamětní deska na domě pátera Cyrila Straky v nedalekém Milevsku a medailony Tyrše a Fügnera^[15] na milevské sokolovně jsou jeho další díla v tomto kraji. V roce 1925 se konala v Milevsku výstava jeho prací.^[7]
• Kardinál Miloslav Vlk^[16] (1932–2017) – český katolický duchovní a teolog, který mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský a 23. primas český, v letech 1990–1991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo znělo: „Aby všichni byli jedno“. Po maturitě na Jirsíkově gymnáziu v roce 1952 pracoval krátce jako dělník, následně nastoupil na základní vojenskou službu. V letech 1955–1960 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Poté nějakou dobu pracoval jako archivář, v roce 1964 odešel studovat na CMBF do Litoměřic. Dne 23. června 1968 byl vysvěcen na kněze a jmenován sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha^[17]. V roce 1971 však musel toto místo z rozhodnutí komunistických úřadů opustit a odejít spravovat malé farnosti (Lažiště a Záblatí, posléze Rožmitál pod Třemšínem). V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas. V letech 1978–1988 pracoval jako umývač oken a posléze archivář v Praze, kde zároveň tajně vykonával své kněžské povolání. Dne 1. ledna 1989 obdržel státní souhlas zpět a působil nejprve na Klatovsku, později na Šumavě. Dne 14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen a intronizován 31. března 1990). Dne 27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem a 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem titulu Santa Croce in Gerusalemme. V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI. V roce 2007 podal u příležitosti svých 75. narozenin rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji ale nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky. Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem. Dlouhodobý spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta^[18] ukončila 24. května 2010 dohoda mezi Vlkovým nástupcem, nově ustanoveným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem.

Galerie

• 
  Návesní kaple
• 
  Výklenková kaple
• 
  Kříž poblíž vesnice
• 
  Kříž u silnice ve vsi
• 
  Budovy na břehu rybníka za požární zbrojnicí