Likud
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Likud (hebrejsky הליכוד Ha-Likud, doslova „konsolidace“), oficiálním názvem Likud – Národně liberální hnutí (hebrejsky הַלִּיכּוּד – תנועה לאומית ליברלית Ha-Likud – Tnu'ah Leumit Liberalit), je hlavní pravicová izraelská politická strana.[1] Byla založena v roce 1973 jako aliance několika pravicových a liberálních stran.
Vítězství Likudu v parlamentních volbách do Knesetu v roce 1977 byl největší zvrat v politické historii Izraele a bylo to rovněž poprvé, kdy v tomto státě zvítězila pravicová politická strana.[2] Strana následně stála v čele izraelských vlád až do roku 1992, a poté přerušovaně v letech 1996 až 1999 a 2001 až 2006. V roce 2005 se rozštěpila, když ji opustil její tehdejší předseda Ariel Šaron a založil novou stranu Kadima, s níž vyhrál následující volby v roce 2006. Od roku 2009 stojí Likud pod vedením Benjamina Netanjahua v čele izraelských vlád.
Remove ads
Historie
Založení a éra Menachema Begina (1977–1983)
Likud byl založen 11. září 1973 sloučením několika pravicových stran před volbami do Knesetu téhož roku.[3] Šlo o sekulární volební koalici, kterou vedl bývalý vůdce paramilitární organizace Irgun Menachem Begin, ze strany Cherut. Likud byl koalicí až do roku 1988, kdy se jednotlivé frakce rozpustily a sloučily se v jednu politickou stranu. Název Likud, tj. konsolidace, vzešel právě z účelu „konsolidace pravicových sil“. Od svého založení se Likud těšil široké podpoře sefardských pracujících, kteří se za vlády levicové koalice Ma'arach cítili být diskriminováni.[4]
Prvním premiérem za stranu Likud byl právě Menachem Begin, který stranu vedl k vítězství ve volbách v roce 1977, což bylo vůbec poprvé v izraelských politických dějinách, co levice nesestavila vládu. Likud vládl s podporou náboženských stran, což dalo vzniknout tzv. národnímu táboru.[5] Begin během své vlády podepsal Dohody z Camp Davidu (1978) a Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (1979). Ve volbách roku 1981 opět zvítězili a sestavili vládu na stejném půdorysu. Volby zdůraznily rozpory mezi populistickým křídlem Likudu v čele s Davidem Levym z Cherutu a liberálním křídlem, které zastupovalo politickou agendu sekulárního městského obyvatelstva.[6]
Éra Jicchaka Šamira (1983–1993)
.jpg)
Druhým premiérem za Likud byl Jicchak Šamir, který se poprvé stal premiérem v říjnu 1983 po Beginově rezignaci. Šamir, který byl bývalým vůdcem radikální podzemní organizace Lechi, která byla označována za teroristickou,[7] byl vnímán jako zastánce tvrdší linie než Begin. Odmítal Dohody z Camp Davidu a ukončení první libanonské války.[8] Volby roku 1984 dopadly vyrovnaně a vůdčí strany se dohodly na střídání ve vládě. Období zahájila vláda Šimona Perese ze strany Ma'arach, v polovině období se vystřídali a začal vládnout Šamir.[9] Volby roku 1988 dopadly obdobně, ale Šamir tentokrát vládl s tolerancí Ma'arach. V roce 1990 Peres stáhl svoji toleranci a vyvolal hlasování o nedůvěře vládě. Šamir však sestavil novou vládu s pomocí náboženských stran. Za jeho vlády byli přivedeni do Izraele Židé z Ruska a Etiopie a na Západním břehu a v Pásmu Gazy se rozrůstaly židovské osady.
V roce 1992 Likud prohrál volby proti Izraelské straně práce a Šamir v březnu 1993 rezignoval na post předsedy strany.[10]
První éra Benjamina Netanjahua (1993–1999)
Po rezignaci Šamira pořádala strana své historicky první primárky ke zvolení předsedy. Uspěl v nich bývalý velvyslanec v OSN, Benjamin Netanjahu.[11] V roce 1995 byl v důsledku mírového procesu v izraelsko-palestinském konfliktu zavražděn premiér Jicchak Rabin, a to radikálním sionistou Jig'alem Amirem. V roce 1996 se proto konaly předčasné volby, ve kterých se sice Likud umístil těsně druhý, ale díky přímé volbě premiéra zvítězil Netanjahu.[12] Ačkoliv Netanjahu během předvolební kampaně hlasitě kritizoval mírový proces, během své vlády podepsal jeho další část – Memorandum od Wye River (1998). To vedlo radikální křídlo Likudu ke kritice a poté i odtržení a založení strany Cherut – Národní hnutí. Novou stranu podpořil také Šamir, který byl z Netanjahua zklamán.[13] Pod tíhou kritiky se Netanjahuova vláda v roce 1999 zhroutila. Ve volbách byl následně poražen Ehudem Barakem a rezignoval na svou funkci předsedy strany.
Éra Ariela Šarona (1999–2005)
Ve stranických primárkách na předsedu zvítězil armádní důstojník a ministr obrany Ariel Šaron.[14] Ten například velel Jednotce 101, která s ním v roce 1953 spáchala Kibíjský masakr. Později byl součástí velení během první libanonské války, přičemž byl shledán Kahanovou komisí jako nepřímo odpovědný za masakr v Sabře a Šatíle. Po zveřejnění zprávy byl nucen odejít z postu ministra obrany.[15][16]
Roku 2000 se zhroutil mírový proces, jehož posledním výbojem byl Summit v Camp Davidu. Spolu s ním padla také izraelská vláda Ehuda Baraka. V roce 2001 se konaly předčasné volby premiéra, ve kterých Šaron zvítězil s 62 % hlasů. Roku 2002 se konaly další primárky na stranické vedení v Likudu, které vyvolal Netanjahu, nicméně v nich prohrál.[17] Současně vypukla druhá intifáda a Izrael a Palestina se ponořily do nového kola násilí. Ačkoliv Šaron působil jako konzervativní vůdce, v roce 2005 prosadil plán jednostranného stažení izraelských osadníků a armády z okupovaného Pásma Gazy, což vedlo k dalšímu rozkolu ve straně.[18] Pravicovější nacionalistické křídlo strany začalo podkopávat vládu Šarona.[19] Ke kritikům se brzy přidal i Netanjahu, který ve vládě vykonával funkci ministra financí.
V listopadu 2005 Šaron veřejně oznámil, že hodlá odejít z Likudu a založit centristickou stranu Kadima. Na rok 2006 také vyhlásil další volby. Mezitím se o post předsedy Likudu utkalo sedm kandidátů. Zvítězil Netanjahu.[20]
Druhá éra Benjamina Netanjahua (od 2006)
.jpg)
Volební průzkumy po zbytek roku 2005 ukazovaly drtivou porážku Likudu a velkou podporu pro Šaronovu stranu Kadima.[21] V lednu 2006 však Šaron utrpěl hemoragickou cévní mozkovou příhodu, po které zůstal ve vegetativním stavu.[22] V čele Kadimy ho nahradil Ehud Olmert, který stranu dovedl k volebnímu vítězství. Likud skončil až na čtvrtém místě s 9 % hlasů. Netanjahu však v roce 2007 obhájil funkci předsedy strany.
V roce 2008 Olmert podal demisi kvůli svému kriminálnímu vyšetřování. To vedlo k předčasným volbám v únoru 2009. Likud nyní skončil těsně na druhém místě, nicméně se mu podařilo sestavit vládu s dalšími spojenci z národního tábora – stranami Jisra'el bejtenu, Strana práce, Šas a Židovský domov. Strana práce koalici opustila v roce 2011. V roce 2012 Netanjahu ve stranických primárkách opět porazil Mošeho Feiglina a byl potvrzen předsedou strany.[23]
V roce 2013 se konaly další předčasné volby. Pro volby sestavil Netanjahu společnou kandidátní listinu se stranou Jisra'el bejtenu Avigdora Liebermana.[24] V červenci 2014 však strany přestaly spolupracovat. Netanjahu složil svou třetí vládu, která však vládla jen dva roky. V roce 2015 se konaly další předčasné volby, ve kterých Likud opět zvítězil a byla sestavena vláda na půdorysu národního tábora s náboženskými stranami. Další volby se konaly v roce 2019. Do nich Netanjahu domluvil koalici radikálních pravicových stran Unie pravicových stran, aby si zajistil spojence pro sestavení vlády.[25] Do Likudu také přešli členové čerstvě rozpuštěné strany Kulanu.[26]
Roku 2020 vyzval Netanjahua ve stranických primárkách na předsedu strany Gid'on Sa'ar, nicméně prohrál. Krátce poté Sa'ar Likud opustil a založil stranu Nová naděje.[27] V březnu 2025 Sa'ar podepsal dohodu o splynutí své strany Nová naděje zpět do Likudu, s účinností při následujících volbách.[28] V srpnu 2025 byl ústředním výborem Likudu schválen Sa'arův návrat do strany.[29]
Před volbami 2021 se do Likudu sloučila strana Gešer.[30] Ve volbách 2021 se na kandidátní listině strany Likud poprvé v historii objevil muslim.[31]
Před volbami v roce 2022 Netanjahu domluvil koalici radikálních až extremistických stran hájících zájmy zejména izraelských osadníků Náboženský sionismus, Židovská síla a No'am. Opět, aby měl koaličního partnera.[32] Po vítězných volbách Netanjahu sestavil jednu z nejvíce nacionálně radikálních izraelských vlád s členstvím náboženských stran a krajní pravicí.[33][34] Během této vlády se v roce 2023 odehrál teroristický útok Hamásu na Izrael a vypukla válka v Pásmu Gazy. Mezinárodní trestní soud v roce 2024 vydal zatykače na Netanjahua coby premiéra a Jo'ava Galanta coby ministra obrany. Byli obviněni z odpovědnosti za páchání válečných zločinů.[35] Mezitím Mezinárodní soudní dvůr v Haagu projednával obvinění z páchání genocidy vůči Palestincům.[36]
Remove ads
Ideologie a program
V původním programu strany z roku 1977 bylo uvedeno, že právo židovského národa na Zemi izraelskou (Erec Jisra'el) je „věčné a nesporné“. Bylo vymezeno, že Judea a Samaří (tj. Západní břeh Jordánu) jsou součástí Izraele a že „mezi mořem a řekou Jordán bude pouze izraelská suverenita“.[37][38] Podle programu by případný „vznik státu Palestina ohrozil existenci státu Izrael“.[37] K otázce izraelských osad na okupovaných palestinských území program uváděl: „Osadnictví, městské i venkovské, ve všech částech Země izraelské je ústředním bodem sionistického úsilí o vykoupení země“.[37] Strana slíbila osadníkům podporu a propagaci osadnictví mezi mládeží. Orgnizaci pro osvobození Palestiny označoval za teroristickou organizaci konající v zájmu sovětského imperialismu.[37]
V programu z roku 1999, který reagoval na mírový proces v izraelsko-palestinském konfliktu, bylo uvedeno, že Likud bude považovat vyhlášení státu Palestina za porušení dohod. Uznání státu Palestina vysloveně odmítli. Za trvalou východní hranici státu Izrael v programu označili řeku Jordán.[39] K otázce osadnictví uváděl: „Židovské komunity v Judeji, Samaří a Gaze jsou ztělesněním sionistických hodnot. Osídlení země je jasným vyjádřením nedotknutelného práva židovského lidu na Zemi izraelskou.“ Strana slibovala jejich další rozvoj a rozšiřování.[39] O Jeruzalémě, jehož východní část Izrael dříve nezákonně anektoval, program stanovil: „Jeruzalém je věčné, sjednocené hlavní město Státu Izrael a pouze Izraele.“[39] V programu Likud také potvrdil, že podporuje anexi Golanských výšin a šíření tamních izraelských osad.[39]
Strana tvrdí, že podporuje volnotržní kapitalistický a ekonomicky liberální program, ačkoli v praxi většinou přijala smíšenou hospodářskou politiku. Likud prosadil legislativu, která výrazně snížila daň z přidané hodnoty (DPH), daň z příjmu a daň z příjmu právnických osob, a také cla. Stejně tak zavedli volný obchod (zejména s Evropskou unií a Spojenými státy) a zrušili některé monopoly. Kromě toho privatizovali řadu státních společností (např. El Al a Banku Le'umi) a přistoupili k privatizaci pozemků v Izraeli, které dosud symbolicky držel stát „jménem židovského lidu“. Likud dlouhodobě drží poměrně fiskálně konzervativní ekonomický postoj. Kritizují také odbory Histadrut.[40][41]
Od 90. let Likud zastává nekompromisní postoj vůči Íránu a jeho zástupným milicím, jako je libanonský Hizballáh.[42][43] Premiéři strany Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu se obvykle snaží zlepšit vztahy s Ruskem. Od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 je však Likud rozdělený, přičemž předseda strany Netanjahu se snaží udržovat pracovní vztahy s Ruskem a Vladimirem Putinem a vyhnout se zapojení do konfliktu.[44][45] Vlády strany udržovaly úzké vazby s Republikánskou stranou ve Spojených státech, což vedlo k vnímání preference republikánů před konkurenční Demokratickou stranou.[46]
Likud má dlouhodobé politické vazby na maďarskou stranu Fidesz, což vedlo k vřelým diplomatickým vztahům mezi Netanjahuovou vládou a maďarskou vládou Viktora Orbána.[47] V posledních letech si Likud upevňoval vazby s evropskými pravicově populistickými politickými stranami, včetně španělské strany Vox,[48][49] italské Lega,[50] portugalské Chega,[51] nizozemské Strany pro svobodu,[52] francouzského Národního sdružení,[53][54] Švédských demokratů,[55][56] Dánské lidové strany,[57] Svazu pro sjednocení Rumunů[58] a belgické Vlaams Belang.[59]
Remove ads
Vůdci strany
- Menachem Begin 1973–1983
- Jicchak Šamir 1983–1993
- Benjamin Netanjahu 1993–1999
- Ariel Šaron 1999–2005
- Benjamin Netanjahu od 2005
Volební výsledky
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads