Louis de Broglie

Louis Victor Pierre Raymond vévoda de Broglie (15. srpna 1892 Dieppe – 19. března 1987 Paříž) byl francouzský kvantový fyzik, který navrhl princip duality částic a vlnění, za což v roce 1929 dostal Nobelovu cenu.^[1]

Louis de Broglie
Louis de Broglie (1929)
Rodné jméno	Louis Victor Pierre Ramon de Broglie
Narození	15. srpna 1892 Dieppe
Úmrtí	19. března 1987 (ve věku 94 let) Louveciennes
Místo pohřbení	Starý hřbitov v Neuilly-sur-Seine (48°52′54″ s. š., 2°15′51″ v. d.)
Bydliště	Neuilly-sur-Seine
Alma mater	Lyceum Jansona de Sailly (do 1909) Přírodovědecká fakulta v Paříži (1911–1924)
Povolání	fyzik, matematik, vysokoškolský učitel, historik, teoretický fyzik, filozof a výzkumník
Zaměstnavatelé	Sorbonna (1925–1927) Institut Henri Poincaré (1928–1962) Přírodovědecká fakulta v Paříži (1932–1962)
Ocenění	Nobelova cena za fyziku (1929) medaile Maxe Plancka (1938) čestný doktor Lavalovy univerzity (1947) cena Kalingy (1952) zahraniční člen Královské společnosti (1953) … více na Wikidatech
Rodiče	Victor de Broglie a Pauline Célestine de La Forest d'Armaillé
Rod	House of Broglie
Příbuzní	Pauline de Broglie a Maurice de Broglie (sourozenci)
Funkce	profesor (1933–1962) 1. křeslo Francouzské akademie (1944–1987) President of the International Union of History and Philosophy of Science (1953–1956) President of the Division of History of Science and Technology (1953–1956) prezident (Comité national français d'histoire et de philosophie des sciences; 1956–1972) … více na Wikidatech
Podpis
Znak
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Pocházel ze šlechtického rodu Broglia di Chieri, který byl původně piemontský a roku 1643 emigroval do Francie. Byl nejmladší z pěti dětí vévody Victora de Broglie a jeho manželky Pauliny de La Forest D’Armaillé. Dědicem rodového titulu byl jeho o sedmnáct let starší bratr Maurice de Broglie, který byl také francouzský fyzik. Louisovi náležel titul princ de Broglie, pod nímž byl známý většinu života. Teprve po smrti bratra, který zemřel v roce 1960 bez potomků, se stal ve svých 68 letech vévodou.

Po maturitě na pařížském gymnáziu Janson de Sally v roce 1909 zpočátku studoval na Sorbonně historii. Bratr Maurice v něm vzbudil zájem o fyziku, a proto v 18 letech zahájil studium fyziky na Pařížské univerzitě, které ovlivnilo celý jeho pozdější život. V roce 1913 již získal vědeckou hodnost.^[2] Během 1. světové války sloužil s bratrem ve vojenské radiotelegrafické stanici na Eiffelově věži.^[2][3] Podle jeho návrhu byly všechny spojenecké ponorky vybaveny přijímači speciální konstrukce, které umožnily spojení se základnami.^[2]

Po válce spolupracoval Louis s bratrem Mauricem v jeho soukromé laboratoři na výzkumu fotoefektu a experimentovali s rentgenovým zářením. V roce 1923 Louis publikoval první práce, v nichž formuloval své představy o vlnové mechanice, dualitě částic a vln, podložené matematickým vyjádřením. Ve své dizertační práci Výzkumy o kvantové teorii interpretaci dualizmu rozšířil i na elektrony. Doktorát za teorii elektronové vlny obhájil v roce 1924.^[2][3] Vlnové vlastnosti částic vyjádřil rovnicí:

$${\displaystyle \ \lambda ={\frac {h}{p}}={\frac {h}{mv}}}$$ kde λ je vlnová délka, h je Planckova konstanta, m je hmotnost částice a v je její rychlost.

V roce 1925 byla práce publikována ve Fyzikálních médiich, ale teorie materiálních vln elektronů byla zpočátku částí odborné komunity, tvořené zejména odpůrci kvantové mechaniky, přijata s nedůvěrou. Uznání se mu dostalo na 5. Solvayské konferenci o fyzice v Bruselu v roce 1927, když byly jeho předpoklady ověřeny experimentálně. De Broglieho teorii hmotných vln elektronu později užil Erwin Schrödinger k vytvoření vlnové mechaniky.^[2][4] V roce 1929 mu byla udělena Nobelova cena za fyziku za objev vlnově korpuskulárního dualizmu částic.^[1]

V následující letech se věnoval pedagogické práci. Nejprve přednášel matematiku a teoretickou fyziku na Sorbonně, od roku 1928 byl profesorem teoretické fyziky v Ústavu Henriho Poincarého a od roku 1932 vedl katedru teoretické fyziky Pařížské univerzity. Jeho vědecká činnost pokračovala v oboru spinu částic, teorie světla a aplikaci vlnové mechaniky v jaderné fyzice. V roce 1945 se stal poradcem francouzské komise pro atomovou energii. Podílel se na vzniku Evropské organizace jaderných výzkumů (CERN).^[2][5] Byl členem vědeckých akademií mnoha států a čestným doktorem řady světových univerzit. V roce 1961 byl vyznamenán řádem Čestné legie.^[3]

O jeho soukromém životě se mnoho neví. Nikdy se neoženil, měl rád dlouhé procházky, rád četl a dobře hrál šachy.^[3] V roce 1981 po operaci ledvin se stal zcela závislým na lékařské péči. Zbytek života strávil v nemocnici a zemřel na klinice v Louveciennes. Je pohřben na hřbitově v Neuilly-sur-Seine.

V roce 1973 byla založena Nadace Louise de Broglie jako místo setkávání a diskusí pro všechny současné fyziky, kteří chtějí představit výsledky své práce a názory v duchu tolerance a svobody myšlení.

Autor

Louis de Broglie napsal více než 20 odborných knih, z nichž nejdůležitější jsou

• Recherches sur la théorie des quanta (Výzkumy o kvantové teorii), 1924
• Ondes et mouvements (Vlny a pohyby), 1926
• Rapport au 5e Conseil de Physique Solvay, (Zpráva 5. Solvayskému kongresu fyziků ) 1927
• La mécanique ondulatoire (Vlnová mechanika), 1928
• Une tentative d’interprétation causale et non linéaire de la mécanique ondulatoire: la théorie de la double solution (Nelineární vlnová mechanika: kauzální interpretace) 1956.

Věnoval se i popularizaci fyziky, za což byl vyznamenán organizací UNESCO Kalingovou cenou v r. 1952.^[2][3] K nejznámějším knihám patří

• Hmota a světlo: Nová fyzika, 1939
• Revoluce ve fyzice, 1953
• Fyzika a mikrofyzika, 1960
• Nové perspektivy fyziky, 1962