Mannaea

Mannaea, někdy psáno jako Mannea; akkadsky Mannai, biblickou hebrejštinou: Minni (מנּי)) byla starověké království, které vzkvétalo v severozápadním Íránu, převážně jižně a jihovýchodně od Urmijského jezera, v raném 1. tisíciletí př. n. l., zhruba od 10. do 7. století př. n. l. Vyvinulo se v významnou regionální mocnost na severovýchodní hranici Novoasyrské říše, mezi velkými státními celky, jako bylo Urartu, a skupinou menších nárazníkových států, jako Zikirti a Musasir. Hlavní město Mannaey bylo pravděpodobně Izirtu, poblíž dnešního Saqqezu.

Historické území státu Mannaea

Mannaea hrála klíčovou roli v měnících se spojenectvích mezi asyrskou a urartskou říší, kdy vystupovala střídavě jako spojenec i protivník. Archeologické a textové doklady ukazují na komplexní společnost s opevněnými městy, regionálními guvernéry a tributárním hospodářstvím. Ačkoliv její přesná etnolingvistická identita není jistá, asyrské prameny naznačují, že Mannaejci mluvili neidentifikovaným jazykem. Někteří badatelé jej spojují s churritsko-urartskou jazykovou rodinou, zatímco jiní, na základě nedávných genetických důkazů z Hasanlu Tepe, navrhují spojitost s arménštinou nebo s odlišným neindoíránským jazykem.^[1]

Království nakonec upadlo pod tlakem rostoucí asyrské a médské moci a koncem 7. století př. n. l. bylo pohlceno Médskou říší. Mannaea je příležitostně zmiňována v klasických a biblických pramenech pod názvem „Minni“.