Matoušovy pašije

From Wikipedia, the free encyclopedia

Matoušovy pašije
Remove ads

Matoušovy pašije (německy Matthäus-Passion, latinsky Passio Domini Nostri J. C. Secundum Evangelistam Matthaeum) J. S. Bacha je oratorium z roku 1727 nebo 1729, v Seznamu Bachova díla označené číslem 244. Námětem je úryvek z Matoušova evangelia, kapitola 26 a 27, který líčí Umučení Ježíše Krista. Název pochází z latinského slova passio (utrpení, umučení), jímž četba pašijí při bohoslužbě začínala. Jde o nejznámější zhudebnění tohoto evangelního textu.

Thumb
El Greco, Kristus nesoucí kříž, 1580.
Thumb
Johann Sebastian Bach, Matoušovy pašije, autograf č. 71

Jde o jednu ze dvou Bachových pašijových skladeb, které se zachovaly v úplnosti (vedle Janových pašijí z roku 1724). Vznikla v posledním období jeho tvorby, kdy zastával místo kantora kostela sv. Tomáše v Lipsku. Skladba měla premiéru patrně 11. dubna 1727 a následně byla provedena opět na Velký pátek 15. dubna roku 1729. Poté ležela sto let v zapomenutí v archivu do doby, kdy ji našel a světu představil Felix Mendelssohn-Bartholdy 11. března roku 1829 v berlínské Sing-Akademie.

Pašije vznikly v době, kdy Bach již přestal systematicky psát kostelní kantáty. Její komponování započal na podzim roku 1728. V průběhu práce dostal zprávu o skonu svého přítele, knížete Leopolda z Koethen, spolu s žádostí o smuteční hudbu k obřadu uložení jeho ostatků, konanému 24. března 1729 - tedy tři týdny před premiérou pašijí. Bach samozřejmě nemohl ani pomyslet na to, že by vedle Pašijí komponoval ještě nějakou jinou skladbu. Poprosil tedy Picandera (Christiana Friedricha Henrici - velmi známého a plodného básníka, s nímž v Lipsku často spolupracoval) o vytvoření textu pro tuto příležitost k již hotovým částem hudby pašijí. To vyvolalo mnoho diskusí: ke kterému textu napsal Bach hudbu dříve, tedy co je originál a co kontrafaktura. Vzhledem k tomu, že text smuteční hudby je nevalné úrovně, dává se za pravdu těm, kdož zastávají názor, že celá hudba je spojená s textem pašijí, velmi pečlivě a vytříbeně vypracovaným.

Ze tří typů pašijí, užívaných v Bachově době (tj. pašije kantátové, pašije oratorní a pašijové oratorium), Bach použil formu poslední, s textem evangelia, interpolovaným (tj. vystavěným) za pomoci recitativů, chorálů (jimiž byly hymny z liturgických obřadů) a jiných prostředků (árie, arioso, chór), jejichž texty jsou madrigaly nebo volnou básnickou invencí. Biblický text díla byl čerpán především z Evangelia podle Matouše (kapitoly 26 a 27, v překladu Martina Luthera). Aby zvýraznil význam citátů z Písma, vepsal je Bach do své partitury červenou barvou, zatímco ostatní text a noty barvou černou a hnědou. K tomuto biblickému textu vzpomínaný Picander dopsal 28 madrigalových strof, které Bach hudebně zpracoval jako 12 sólových árií, 10 arios, 2 árie s chórem, 1 dvojitou s chórem a 3 chóry. Přidaných je také 12 zharmonizovaných chorálů. Libreto sice napsal Picander, ale předtím je Bach do nejmenších detailů připravil a Picander pracoval pod jeho bedlivým stálým dohledem. Tato spolupráce přinesla nádherné ovoce. Picander vytvořil text s mimořádně živým a výmluvným jazykem, s hlubokými úvahami. Náleží bezesporu k tomu nejlepšímu, co kdy Picander napsal.

Dramatická skica celých pašijí je prostá. Dílo je rozděleno na dvě velké části, mezi nimiž mělo místo kázání, a které korespondují s kapitolami 26 a 27 Matoušova evangelia. V jejich rámci události Umučení Krista byly dále rozděleny do 24 scén, z toho 12 velkých (prezentovaných chorály) a 12 malých (odehrávajících se v áriích). V klíčových pasážích jsou pasáže z bible podávány formou recitativu a scéna, která se tak rozehrála, se stává předmětem zbožné meditace. Tuto meditaci vyjadřují Picandrem napsané árie, přednesené nejčastěji ariosovým recitativem. V krátkých pauzách k meditaci vybízejí samotným Bachem vybrané verše chorálu. Vybíral je mistrovskou rukou tak, aby strofy chorálu co nejlépe zapadaly do smyslu daného fragmentu a aby objasnily stanovisko církve. V tomto vkládání strof chorálu se projevil poetický smysl Bacha v celé své hloubce. Jak napsal Albert Schweitzer, v pokladnici všech církevních německých písní nelze najít jediný verš, který by lépe vyplnil dané místo, než ten, který vybral Bach.

Remove ads

Obsazení

Dílo je napsáno pro dva sbory, každý tvořený skupinou čtyř hlasů (soprán, alt, tenor a bas) a skupinou nástrojů (2 flétny, 2 hoboje, smyčce a basso continuo). V tomto smyslu lze hovořit o zdvojeném chóru i orchestru. Kromě toho v č. 1 a 35 se objevuje soprán in relleno, který je běžně obsazen dětským sborem (v kontrapozici ženským hlasům obou sborů). Tato tradice však neodpovídá Bachovým intencím, neboť kostelní sbory nedisponovaly ženskými hlasy, ale pouze hlasy dětskými a falsety, v tomto smyslu nerozlišovaly mezi hlasy sboru I a II a mezi sopránem in relleno.

Remove ads

Přehled částí skladby

Čísla jednotlivých částí odpovídají řazení Bachova katalogu Bach-Werke-Verzeichnis (BWV). Pro srovnání je v druhém sloupci uvedeno řazení vět dle nové edice Neue Bach-Ausgabe (NBA). Poslední sloupec udává incipit s úvodním textem.

Další informace Barevná legenda ...

Jednotlivé hudební formy jsou označeny v souladu s barevnou legendou. V případě kombinace dvou forem (např. árie + chorál resp. volný sbor) je druhá z nich znázorněna barvou na témže řádku.

Další informace Díl první, BWV ...
Remove ads

Externí odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads