Maxmilián Pirner

Maxmilián Pirner, křtěný Daniel Karel (13. února 1854 Sušice^[1] – 2. dubna 1924 Praha-Smíchov^[2]) byl český malíř, ilustrátor a kreslíř období akademismu a symbolismu, profesor pražské Akademie výtvarných umění.

Maxmilián Pirner
prof. Maxmilian Pirner
Narození	13. února 1854 Sušice Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	2. dubna 1924 (ve věku 70 let) Praha-Smíchov Československo Československo
Povolání	malíř, pedagog, vysokoškolský učitel, učitel, ilustrátor a výtvarník
Děti	Karel Pirner
Příbuzní	Miroš Pirner (vnuk)
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Autoportrét, 1890

Pamětní deska v Sušici

Život

Narodil se v rodině soudního rady Jana Pirnera v domě čp. 36 v Sušici. V letech 1872 až 1874 studoval monumentální malbu na pražské Akademii výtvarných umění u Josefa Matyáše Trenkwalda, za kterým pak odešel roku 1875 na vídeňskou Akademii. V Trenkwaldově ateliéru zůstal do roku 1879 a s jeho podporou podnikl roku 1878 studijní cestu do Mnichova. Roku 1880 maloval v Alpách, roku 1883 navštívil Itálii.

Do roku 1887 žil s manželkou převážně ve Vídni, vystavoval zde například na 1. výstavě skupiny Wiener Sezession. Roku 1887 byl povolán vyučovat na Akademii výtvarných umění v Praze žánrovou malbu. V roce 1896 byl jmenován profesorem a vedl ateliér figurální malby. V letech 1898, 1905–1906, 1907–1908 a 1911–1912 byl rektorem Akademie. Od roku 1890 byl členem Krasoumné jednoty a mimořádným členem České královské akademie, od roku 1899 členem Jednoty umělců výtvarných (JUV). Jako pedagog byl velmi oblíbený a ovlivnil dvě generace žáků Akademie.^[3]

Urna Maxmiliána Pirnera byla spolu s urnou manželky Josefy uložena v kolumbáriu Husova sboru ve Zbraslavi.^[4]

Rodinný život

Dne 24. září 1894 se v Praze oženil s Josefou Pintzovou (1867–1942). Manželé Pirnerovi měli tři děti;^[5] syn Karel Pirner byl spisovatel a technik. Jedním z pravnuků je grafik a malíř Martin Hodek .

Dílo

Jeho tvorba byla inspirována filozofií (Diogenes, Život, láska nenávist a smrt), literaturou (v níž se pohyboval od ilustrací klasického románu a alegorií přes mytologie až k pohádkovým námětům neoromantismu), po formální stránce dospěl v prvním vrcholu tvorby k monumentální akademické malbě a po ní více tíhl ke komorní tvorbě ve stylu symbolismu a secese. Jeho díla se vyznačují fantazií, ironií i sarkasmem. Svým oblíbeným tématům zůstával věrný až do pozdního věku, kdy se stáhl do ústraní.

• rané ilustrace knih: Lenau, Heinrich Heine, Lessing
• ilustrace pro časopisy: Ver Sacrum, Zlatá Praha, aj. – dával přednost kresbě před malbou
• Náměsíčná (Somnambula), 1878 (NG)
• cyklus ilustrací k báji o Hansi Heilingovi
• cyklus pastelů Démon láska 1883–1884
• Pohádka o hlavě Pallas Athény
• Uměleckohistorická bajka
• Diogenes a sud, 1893
• Víly u pramene 1895 (NG)
• triptych Život, láska, nenávist a smrt 1880–1896
• Finis (Konec všedních věcí), 1887
• Homo homini lupus (Člověk člověku vlkem, Ukřižovaná) kvaš, 1901, in memoriam Arthura Schopenhauera^[6]
• Hekaté, 1901
• Živá voda – Gulliver v zemi skřítků, 1910^[7]
• Alegorie krásy a lásky, 1913^[8]
• Kraj lesa, 1880-1890

Rodný dům v Sušici

Galerie

• 
  V rozkvětu (1883–84)
• 
  Konec všech věcí (1887)
• 
  Hekaté (1901)
• 
  Černá Káča (1895)
• 
  Gulliver mezi skřítky (1910)
• 
  Alegorie
• 
  Kraj lesa (1880 -1890)