Michail Suslov

Michail Andrejevič Suslov (rusky Михаил Андреевич Сусловв; 8. listopadu^jul./ 21. listopadu 1902^greg. Šachovskoje, Ruské impérium – 25. ledna 1982, Moskva) byl sovětský politik, člen ÚV KSSS 1941–1982; člen politického byra ÚV KSSS (1952–1953, 1955–1982). Je považován za šedou eminenci politiky šedesátých, sedmdesátých a počátku osmdesátých let nebo jako rudý kardinál, strážce ideologické čistoty režimu.^[1] Byl velmi vlivný komunistický politik od dob pozdního stalinismu až do konce Brežněvovy éry.

Tento článek potřebuje úpravy.

Michail Andrejevič Suslov
Michail Andrejevič Suslov (1964)
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Sovětského svazu (od 1921)
Narození	8.jul. / 21. listopadu 1902greg. Šachovskoje
Úmrtí	25. ledna 1982 (ve věku 79 let) Moskva
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Hřbitov u Kremelské zdi
Sídlo	Kutuzovsky Prospekt
Alma mater	Rabfak (do 1924) Plechanovova ruská ekonomická univerzita (1924–1928) Institut Rudých profesorů (do 1929)
Profese	politik a ekonom
Náboženství	ateismus
Ocenění	Leninův řád (1940) Řád Vlastenecké války 1. třídy (1945) Leninův řád (1952) Hrdina socialistické práce (1962) Leninův řád (1962) … více na Wikidatech
Commons	Mikhail Suslov
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Patřil bezesporu k nejzajímavějším postavám poválečné sovětské politické elity. Suslov se narodil ve venkovské lokalitě Šachovskoje v Pavlovském okrese, v současné Uljanovské oblasti 21. listopadu 1902. Svoji kariéru započal v aparátu stranických kontrolních mechanismů, které hrály podstatnou úlohu ve velkém teroru třicátých let. Následně byl přesunut do stranického aparátu. Stal se oblastním – krajským tajemníkem, emisarem ÚV a po válce přešel do ústředního aparátu ÚV jako vedoucí klíčových oddělení. Již v dobách stalinismu se stal tajemníkem ÚV (1947–1982). Původně vystupoval jako fanatický stoupenec a obdivovatel J. V. Stalina. Aktivně vystupoval v kampaních proti sionismu (Stalinovo tažení proti „židovskému nacionalismu“). Na počátku padesátých let řídil sovětský tisk a kontroloval mezinárodní komunistické hnutí. Své postavení upevnil na XIX. sjezdu KSSS, kdy byl zvolen tajemníkem ÚV i členem prezidia ÚV KSSS.

Své postavení uchránil i v období chruščovovského tání. Významnou úlohu sehrál během vojenského potlačení maďarského povstání v roce 1956. V otázkách destalinizace si počínal velmi opatrně, daleko lépe se cítil v klidných vodách tichého neostalinismu. To již pevně zakotvil v brežněvovských strukturách KSSS, kdy se stal hlavní ideologickou oporou generálního tajemníka L. I. Brežněva a zosobněním legitimity tehdejší stranické elity.

Od konce 40. let byl považován za experta na ideologické otázky a mezinárodní komunistické hnutí. V období 1964–1982 zastával neformální úlohu druhého tajemníka ÚV, arbitra uvnitř politbyra, jehož úsudku a hodnocení si vážil i samotný generální tajemník. Představoval nedostižnou etickou normu pro většinu aparátčíků.

Vyznamenání

Sovětská vyznamenání

Čestné tituly

• Hrdina socialistické práce – 20. listopadu 1962 a 20. listopadu 1972^[2]

Řády

• Leninův řád – udělen pětkrát – 16. března 1940, 20. listopadu 1952, 20. listopadu 1962, 2. prosince 1971 a 20. listopadu 1972^[2]
• Řád Říjnové revoluce – 18. listopadu 1977^[2]
• Řád vlastenecké války I. třídy – 24. března 1945^[2] – za úspěšnou realizaci státního plánu nákupu obilí v roce 1944^[3]

Zahraniční vyznamenání

• Hrdina socialistické práce – Bulharská lidová republika^[4]
• Řád Georgiho Dimitrova – Bulharská lidová republika^[5]

• Řád Klementa Gottwalda – Československo, 22. listopadu 1977^[6]
• Süchbátarův řád – Mongolsko^[5]
• Řád Karla Marxe – Německá demokratická republika, 1975^[5]
• Řád zlaté hvězdy – Vietnam