Mimika

Mimika (z řeckého mimeomai, napodobovat, představovat) je vědomé vyjadřování výrazem tváře, způsobené stahy obličejových svalů. Je – vedle gestikulace – důležitou složkou neverbální komunikace, hereckého umění, pantomimy i živého vyjadřování. Je úzce spjata s očním kontaktem.

Pokusy G. Duchenne s mimikou tváře (1862)

Mimické schopnosti člověka ve srovnání s jinými živočichy silně podporuje plochý obličej bez srsti i bohatá muskulatura. Na výrazu tváře se nejvíce podílejí oči a ústa, proto si je herci zvýrazňují maskováním. Také svraštěné čelo, přimhouřené oko, ohrnutý ret nebo nos jsou jednoduché prostředky, jimiž rychle a úsporně vyjadřujeme své soudy a hodnocení. Mimické výrazy jsou sice individuálně proměnlivé, přesto mohou sloužit k dorozumívání i tam, kde si lidé jazykově nerozumějí.^[1] Nejsou však univerzální.^[2] Všechny lícní svaly zodpovědné za mimiku jsou inervované VII. hlavovým nervem nervus facialis a upínají se přímo do kůže na rozdíl například od žvýkacích svalů.

Lidskou mimikou ve srovnání s primáty se důkladně zabýval Charles Darwin (ve své knize Vyjádření emocí u člověka a u zvířat, anglicky The Expression of the Emotions in Man and Animals), pokusy s mimikou dělal také Jan Evangelista Purkyně.

Sociální psychologové o mimice

M. L. Knapp definoval výraz tváře takto:

„Lidská tvář má velice bohatý komunikační potenciál. Je prvořadě důležitým sdělovačem emocionálních stavů. Odráží vzájemné postoje lidí, kteří spolu jednají, poskytuje zpětnou vazbu v rozhovoru, tj. odpověď na to, co jsem druhému člověku řekli. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že z hlediska sociální komunikace je tvář vedle slova druhým nejdůležitějším sdělovacím prostředkem v mezilidském styku.“^[3]

Paul Ekman napsal:

„I když je v našem jazyce poměrně omezený počet slovních výrazů pro popis toho, co se děje v lidské tváři (např. úsměv, výsměch, zakabonění, atd.) přece jen je možno konstatovat, že svaly v našem obličeji jsou natolik složitým předivem, že nám umožňují více než 1000 různých výrazů obličeje. Činnost tohoto přediva svalů v našem obličeji je přitom tak hbitá, že tyto rozmanité výrazy mohou být produkovány v minimálním čase.“^[4]

Emoce sdělované výrazem obličeje

Sociální psycholog Paul Ekman se svým týmem provedl výzkum a identifikoval 7 tzv. primárních emocí ve výrazech obličeje:^[5]

• štěstí – neštěstí
• neočekávané překvapení – splněné očekávání
• strach a bázeň – pocit jistoty
• radost – smutek
• klid – rozčilení
• spokojenost – nespokojenost až znechucení
• zájem – nezájem

Mimo tyto primární emoce existují i emoce sekundární, odvozené výrazy obličeje. V obličeji se může zrcadlit i několik emocí naráz (např. úžas a radost).

Obličej lze považovat za prvotní sdělovač emocí. Některé emoce (např. strach, smutek, štěstí, překvapení) dokáže člověk určit mimořádně přesně, schopnost správně identifikovat emoci z tváře nebo očí mají někteří lidé (např. introverti) navíc výrazně posílenu.^[6]

Dva z nejvýraznějších mimických projevů jsou:

• pláč
• smích