Nikolaj Někrasov

Nikolaj Vissarionovič Někrasov (rusky Николай Виссарионович Некрасов, 20. října^jul./ 1. listopadu 1879^greg., Petrohrad, Ruské impérium – 7. května 1940, Moskva, SSSR)^[1] byl ruský politik a poslední generální guvernér Finského velkoknížectví.

Nikolaj Někrasov
Narození	1. listopadu 1879, 1. února 1879 nebo 11. listopadu 1879 Petrohrad
Úmrtí	7. května 1940 Moskva
Příčina úmrtí	střelná rána
Místo pohřbení	Donský hřbitov
Alma mater	Petrohradská státní univerzita způsobů komunikace
Povolání	politik a inženýr
Zaměstnavatel	Tomská polytechnická univerzita
Ocenění	Řád rudého praporu práce
Politická strana	Konstitučně demokratická strana
Nábož. vyznání	pravoslaví
Funkce	člen Státní dumy Ruského impéria
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Mládí

Nikolaj Někrasov se narodil v rodině kněze. V roce 1902 promoval v dopravním inženýrství a odjel do ciziny pro poznání. Do Ruska se vrátil v roce 1904 a stal se vedoucím Tomského technického institutu.

Kadet

V roce 1905, na konci revoluce, se Někrasov stal členem Konstitučně demokratické strany a začal působit v Jaltě. Za Kadety byl zvolen do 3. a 4. Dumy.

V letech 1909 až 1915 byl Někrasov členem ústředního výboru kadetů. Vystoupil z něho poté, co viděl většinovou ochotu k větším pravomocem vlády během první světové války.

V roce 1916 byl Někrasov zvolen zástupcem předsedy Dumy. Již tehdy byl přesvědčen, že car Mikuláš II. vede zemi k vojenské porážce a revoluci. Začal tak spolupracovat s bývalým předsedou Dumy Alexandrem Gučkovem a průmyslníkem Michailem Tereščenkem, kteří chtěli přesvědčit cara, aby se vzdal trůnu. Jeho třináctiletý syn Alexej by pak usedl na trůn a Mikulášův bratr Michail by se stal dočasným regentem.

Ministr

V prozatímní vládě roku 1917 se Někrasov stal ministrem dopravy. Přimlouval se za přijetí umírněných socialistů do vlády (menševici a eseři). Na začátku června vyjednával s ukrajinským prezidentem Mychajlem Hruševským, kterému udělil větší míru autonomie. Nesetkal se však se souhlasem svých spolupracovníků, kteří neměli zájem řešit spory s národnostními menšinami.

Dne 8. června se Někrasov stal náměstkem premiéra Alexandra Kerenského a zároveň ministrem financí. Během Kornilovova puče podporoval Kerenského, ale zároveň požadoval, aby Kerenskij odstoupil, že tak vyvede zemi z krize. Za to byl Někrasov uvolněn z vlády.^[1]

Generální guvernér Finska

Počátkem září se Někrasov stal Generálním guvernérem Finska,^[1] kdy nahradil Franze Alberta Seyna. Někrasov byl mnohem umírněnější než jeho předchůdci a navrhoval Finsku větší autonomii, v lepším případě úplnou nezávislost.

Ráno 25. října přijel Někrasov do Petrohradu, aby projednal návrh Finské nezávislosti s Kerenským. Zjistil však, že bolševici přepadli Zimní palác a prozatímní vládu svrhli (říjnová revoluce).

Pozdější život

Někrasov, na rozdíl od jiných ministrů, neemigroval a zůstal v Rusku (což se mu později stalo osudným), nejčastěji pod jinými jmény. Během občanské války nebyl vůbec aktivní a nevzdoroval bolševikům. V roce 1919 odešel do Kazaně.

Po válce byl zatčen a 2 měsíce vězněn. Po propuštění vedl normální život až do dalšího zatčení v roce 1930. Byl obviněn ze spolupráce s menševiky a odsouzen k 10 letům vězení. Předčasně byl propuštěn roku 1933.

Potřetí byl zatčen roku 1939, odsouzen k trestu smrti a zastřelen 7. května 1940.^[1] V roce 1991 byl rehabilitován.^[1]