Nová figurace

Jako nová figurace jsou označovány výtvarné tendence, které v poválečném umění odmítly estetiku neosobního abstraktního umění a aktualizovaly nejrůznější formy návratu k figuře.^[1] Předpokládaly sice lidský fenomén, ale člověk nemusel být přítomen fyzicky - stačila jeho stopa nebo znak. Nová figurace se neuvedla žádným manifestem a nedala vznik žádné homogenní skupině.^[2] Ve vztahu k předchozím obdobím je ve své podstatě protipólem sentimentálně-estétských tendencí a představuje vnitřně naléhavý výraz nálad a existenciálních pocitů, který se někdy může jevit až jako kult "ošklivosti".^[3]

Historie

Dřívější klasické formy zobrazování navazovaly na antiku nebo renesanci s předpokladem, že cílem umění je reprodukovat vnější podobu skutečnosti. Také kubismus, jakkoli převratný ve své analýze a dekompozici reality, zůstal v tomto ohledu „klasicismem moderní doby“.^[4] Poválečná krize antropocentrismu a související odklon od tradičních koncepcí figurace vedla přechodně k důrazu na radikální směry nefigurativního umění jako neokonstruktivismus a geometrická abstrakce, které neměly žádné pouto se světem vnějších jevů a byla jim přisuzována role čistě výtvarná. Stoupenci přísně geometrické formy založili roku 1947 Salon "Réalités Nouvelles".^[5] Vlna abstrakce vyvrcholila roku 1960 na Benátském bienále, kde abstraktní umění získalo všechny čtyři hlavní ceny.^[3]

Východiskem pro novou figuraci byly směry zaměřené na subjektivní vnímání reality jako expresionismus, který se jako první radikálně odpoutal od realistického zobrazení a interpretoval individuální pocity nezávisle na skutečnosti, surrealismus s koncepcí vnitřního modelu a zejména informel jako krajní výraz existenciální skepse, který zcela odmítl předmětné zobrazení i tradiční estetické normy.^[4]

Nová figurace, která je reakcí na krizi lidských hodnot a reflektuje pocit odcizení, je ve svém výsledku radikálnější a zahrnuje revoltu, útočný gag, grotesku a blasfémii. Nezříká se nejvulgárnějšího naturalismu a fotografismu, ale vychází také z Dubuffetova Art brut a estetiky objektu.^[6] Nesnaží se hodnoty znovu kodifikovat jako filozofický nebo estetický systém. I přes svůj vyhrocený kriticismus a otevřenou skepsi, které není nic svaté, znamená novou inklinaci k lidské problematice a na jejím pozadí je vůle překonat obrovské existenciální a sociální dilema moderní doby.^[7]

Solitéři a předchůdci

Kromě širších tendencí jako neodadaismus, pop-art, Nouveau réalisme a Art brut (Jean Dubuffet), stojí při vzniku nové figurace několik solitérů z počátku 50. let - francouzští sochaři Ossip Zadkine a Germaine Richier, v Anglii Henry Moore, Kenneth Armitage, Lynn Chadwick, malíři Diego Rivera, Fernand Léger, Hans Erni a zejména Francis Bacon, považovaný za "otce" neoexpresionismu.^[8] K zakladatelům patří svými pozdními díly také Pablo Picasso.^[4]

Sochy Alberta Giacomettiho, který vyšel ze surrealismu a byl inspirován etruským uměním, odrážejí v jeho vrcholném období existenciální krizi spojenou s hledáním nového významu figury.^[9] Americký abstraktní expresionismus ovlivnil Willema de Kooninga, jehož cyklus žen z přelomu 40. let osciluje mezi abstrakcí a figurací^[10]

• 
  Henry Moore, King and Queen (1952-1953)
• 
  Kenneth Armitage, Sitting people (1953-1954)
• 
  Germaine Richier, L'Eau, Tate Modern (1953-1954)
• 
  Ossip Zadkine, Grosser Orpheus (1956)
• 
  Lynn Chadwick, 'Roaring Lion' (1960)

Nové zdroje inspirace

Sochařství nové figurace se zčásti obrací k starobylým formám, jaké představují např. neolitické idoly a kykladské umění. Mytologizace člověka v sochařství a malířství má kromě archaizujících tendencí (Jean Ipoustéguy, Kenneth Armitage, Olbram Zoubek, Peter Oriešek) také zcela současný výraz v mýtu člověka 20. století ^[11]. Lze ho nalézt v obrazech a reliéfech Pierre Bettencourta ^[12], obrazech Antonio Recalcatiho, Jacquese Monory nebo člena skupiny Nouveau réalisme Martiala Raysse.

Radikální destrukce a deformace lidské figury souvisí s pozdním surrealismem (Paul Wunderlich, Miodrag Djuric) a se severským expresionismem a skupinou CoBrA (Karel Appel^[13], Asger Jorn, Pierre Alechinsky, Lucebert) a s postkubistickým tvaroslovím (Pinchas Burstein, alias Maryan S. Maryan). Destrukce figury u pozdních Césarových soch spočívají v záměrné dekompozici povrchu svařovaného z ocelových plátů, zatímco u Karla Nepraše vzniká figura jako asambláž nejrůznějších kovových prvků spojených textilem.^[14]

Z českých malířů patří do tohoto proudu Jiří Načeradský a Michael Rittstein, ze zahraničních Argentinec Rómulo Macció^[15] nebo Španěl Antonio Saura.^[16] V sochařství může být radikální deformace figury plošná, jako u Vladimíra Janouška, nebo německého sochaře Horsta Antese.

Horst Antes, Düsseldorf

Groteskní nestvůrnost a divoká barevnost figur Niki de Saint-Phalle a pozdní sochařská tvorba Karla Appela^[17] vychází z pop artu. Pocit odcizení člověka může mít ve výtvarných dílech podobu znaků, které odrážejí moderní svět jako soubor jeho zástupných symbolů a souvisí již s konceptuálním uměním (Robert Rauschenberg), environmenty (Paul Thek) nebo performancí (Bruce Lacey). Odcizení může nabýt i podoby radikálního levicového antiburžoazního a antimilitaristického angažovaného umění (Jacques Grinberg,^[18] Giovanni Giannini).

Většina českých tvůrců Nové figurace prošla periodou informelu a jejich tvorba si přes vnější grotesknost zachovala silný existenciální podtext (Zbyšek Sion, Zdeněk Beran, Karel Nepraš, Jan Hendrych^[19], Aleš Veselý^[20]). Zatímco západní umělci jako např. Kanaďan Edmund Alleyn^[21] silněji vnímají odcizení technické civilizace, je umění řazené v 70. a 80. letech k české grotesce vnímáno jako ironické zpodobení stereotypů lidského chování (Karel Pauzer, Hana Purkrábková)^[22] nebo měšťáctví a politického establishmentu (Bohumil Zemánek, Michael Rittstein). Také obrazy výrazných koloristů, jako je Otakar Slavík^[23] nebo Jiří Sopko^[24] a malířů navazujících na sociálně kritická východiska (Jitka Válová, Květa Válová) tematizují krajní polohy lidské existence.^[25]

Nová figurace zahrnuje také reinterpretaci zavedených obrazových znaků - např. reklamních poutačů (Roy Lichtenstein, James Rosenquist) nebo apropriaci známých děl. Po Baconovi a jeho Portrétu papeže Innocence X z roku 1948 tvořili reminiscence na Vélasqueze také Eduardo Arroyo a Alberto Gironella. V podání těchto umělců nejde o inspiraci uměním jiné epochy ale o "obrazy obrazů" jako jakýsi superfenomén ^[26](Larry Rivers)^[27][28].

Alina Szapocznikow, Břicha

Jedním z nových způsobů zobrazení lidské figury se stala antropometrie - odlitek části (César, Eva Kmentová^[29], Alina Szapocznikow^[30]) nebo celé figury (George Segal) nebo její otisk na plátno (Yves Klein^[31], Rudolf Němec).^[32] Podle Chalupeckého jde o krajní prostředek zpřítomnění člověka v uměleckém díle.^[33] Obrysy figur a různých šablon vytvářeli pomocí stříkací pistole François Arnal^[34] nebo Rudolf Němec. Prolnutí fotorealistické malby přenesené na leštěnou ocelovou desku a zrcadlového odrazu diváka užil ve svých dílech Michelangelo Pistoletto, člen Arte Povera.

Nová figurace se v dílech některých tvůrců vrací také k narativnímu principu. Vlivný kritik umění a spoluzakladatel uměleckého časopisu Opus International Gérald Gassiot-Talabot^[35] měl nápad spojit pod zastřešující termín "La Figuration narrative (narativní figurace)", práci mladých umělců tvořících v letech 1960 - 1980 (Gilles Aillaud, Eduardo Arroyo, Jacques Monory, Bernard Rancillac). Narativní figurace, která vznikla na pomezí výtvarného umění a literatury,^[36] pracuje s cykly obrazů nebo ohraničením dějů v samostatných dějových políčcích (Cloisonné), multiplikací a variantním zobrazením jednoho motivu nebo transfigurací (Eduardo Arroyo). Narativní koláže inspirované fotografiemi z novin, časopisů a filmových plakátů tvoří Peter Klasen^[37].

Odcizenost moderní spotřební společnosti s její masovou produkcí výrobků byla inspirací k proslulé Warholově sérii sítotisků Mony Lisy ("třicet je lepší než jedna"). Figurativní tvorba pop-artových umělců (Richard Hamilton, Ronald Kitaj, Allen Jones, Enrico Baj, ad.) představuje osobitý přínos k nové figuraci, přestože původně vznikla ze specifických neodadaistických pohnutek.^[38] Podobný princip opakování anonymních tváří lidí z novinových fotografií užil Argentinec Rubens Gerchman. Vizuální účinek multiplikace jednoho motivu je také tématem japonského sochaře Tomio Miki.^[39][40] Vztahem jednotlivce a davu viděného z ptačí perspektivy se zabývá Juan Genovés^[41] ve svých sochách a instalacích nebo český malíř Jan Měřička.^[42]

Jedním z rysů nové figurace, který má ale širší dosah a týká se celého spektra moderního umění, je opuštění klasických zobrazovacích forem. Stírá se rozdíl mezi sochou a instalací, dvourozměrný obraz vstupuje do trojrozměrného prostoru (Marisol Escobar)^[43] nebo ztrácí přesné ohraničení (Jan Kotík). Antonio Berni, který je jedním z představitelů jihoamerické sociálně kritické malby Nuevo Realismo, použil ve své sérii Juanito Laguna v obrazech reliéfy z civilizačního odpadu^[44]. Nová figurace se v jeho díle pojí s "Novou předmětností".^[45] V tvorbě Bedřicha Dlouhého se nakonec obě složky díla osamostatňují jako objekt a jeho malířské pozadí. Netradiční techniky zobrazení figury za použití perforace použila Adriena Šimotová na velkoformátových objektech z vrstveného papíru a Alena Kučerová při tisku grafik z kovových matric.^[23][46]

• 
  Bohumil Zemánek, Kočárek (1964)
• 
  Karel Pauzer, Rodinka (1968)
• 
  Karel Nepraš, Velký dialog (1966)
• 
  Jan Hendrych, Sedící s myšlenkami (1969)
• 
  Zdeněk Beran, Objekt IV (1969)
• 
  Vladimír Janoušek, Till Eulenspiegel (1978)
• 
  Zbyšek Sion, Apokalyptická kobylka I (1963)
• 
  Rudolf Němec, Sedící (1967), Národní galerie v Praze
• 
  Mikuláš Medek, Zobrazení pohledu na muže v napětí (1967)
• 
  Zdeněk Beran, Sudie k objektu Rehabilitační oddělení - pánský věšák (1970)

Výstavy (výběr)

• 1960 Salon des réalités nouvelles, Paříž
• 1964 Mythologies quotidiennes, Musée d'art moderne de la Ville de Paris, Salon de mai, Paříž
• 1969/1970 Nová figurace, Mánes, Praha, Dům umění, Brno
• 1977 Mythologies quotidiennes II, Musée d'art moderne de la ville de Paris, Paříž
• 1990 Nouvelle Figuration, galerie Schwarz, Los Angeles
• 1993/94 Nová figurace, Litoměřice, Pardubice, Brno, Opava, Jihlava
• 2008 Figuration narrative, 1960-1972, Grand Palais, Paříž, galerie Anne-Marie et Roland Pallade, Lyon