Originální videojournal

Originální videojournal bylo nezávislé samizdatové videoperiodikum dokumentující v letech 1987–1989 audiovizuální formou události v Československu. Inspiračním zdrojem pro vznik OVJ byl Videomagazín Karla Kyncla, vydávaný v Londýně od roku 1985, a Videomagazín Vokna, jehož první číslo vyšlo na jaře v roce 1987.^[1] Za zmínku stojí i fakt, že v roce 1987 začala vycházet nultá čísla Lidových novin, která pravdivě informovala o událostech probíhajících v komunistickému režimu Československa.

Zakládající členové a spolupracovníci OVJ

• Úzká redakční rada rozhodovala o dramaturgické koncepci, náplni jednotlivých rubrik a výsledné podobě OVJ. Protože Václav Havel chtěl stát (a stál) „mimo“, delegoval starosti s OVJ na Olgu. Spolu s Olgou Havlovou byli v úzké radě (abecedně): Michal Hýbek, Pavel Kačírek, Jan Kašpar, Andrej Krob, Jan Ruml, Joska Skalník a Andrej Stankovič.
• Spolupracovníci, kteří poskytovali náměty a podíleli se osobně na jejich realizaci. K nim patřili (abecedně): Jarmila Bělíková, Přemysl Fialka, Aleš Havlíček, Jiří Kantůrek, Jaroslav Kořán, Jaroslav Kukal, Milan Maryška, Petr Oslzlý, Jiří Reichl, Jiří Mergl a David Schmoranz.
• Spolupracovníci, kteří pomáhali financovat drahou techniku a distribuovat natočené filmy do zahraničí. Těmi byli (abecedně): Karel Freund,^[2] František Janouch, Vilém Prečan, Jiřina Šiklová a Pavel Tigrid.^[3]

Přehled vysílaných OVJ

Přehled vydání před 17. listopadem 1989

číslo	zveřejněno v době	stopáž (minuty)		číslo	zveřejněno v době	stopáž (minuty)
0	podzim 1987	120		4	jaro 1989	118
1	jaro 1988	116		5	léto 1989	119
2	podzim 1988	176		6	podzim 1989	83
3	zima 1988	179		1–9	revoluční zpravodajství	viz níže

Revoluční zpravodajství od 17. listopadu 1989

číslo	rok 1989	stopáž (minuty)	číslo	rok 1989	stopáž (minuty)
1, 2	od 17. 11.	101	7	od 5. 12.	27
3, 4	od 24. 11.	83	8		14
5	od 26. 11.	67	9	od 26. 12.	37
6	od 2. 12.	59	X	27. 12	generální stávka

Ukončení činnosti

V revolučním zpravodajství po listopadu 1989 byl počet spolupracovníků mnohem vyšší. Krizový kameramanský štáb operoval 24 hodin denně v bytě Michala Hýbka V jirchářích č. 5. Do tohoto centra přicházely informace a odtud vyrážely štáby filmařů do míst, kde jich bylo zapotřebí. Hotový materiál stříhali Pavel Kačírek, Andrej Krob a Jan Kašpar v bytě Jana Kašpara v Čajkovského ulici na Žižkově. V pondělí dne 27. listopadu 1989 proběhla v Československu generální stávka, poté Československá televize začala vysílat přenosy z demonstrací a zveřejňovala nezkreslené informace o probíhajících událostech. Tím skončilo poslání samizdatového videoperiodika OVJ, a proto byla jeho činnost ukončena.^[1]

Konzerva dějin českého dokumentu

OVJ výrazně konkuroval oficiálními televiznímu zpravodajství, burcoval široké spektrum lidí a stal se „živou konzervou v dějinách českého dokumentu“.^[3] Jeho tvůrci, ačkoli se zprvu jednalo o „neumětely“ dávali do práce svoje nápady, čas, peníze a měli ideály, pro které riskovali nejen ztrátu svobody. Za zmínku stojí i fakt, že natočené dokumenty byly úzkou redakční radou kráceny (případné sváry úspěšně řešila Olga Havlová), jiné příspěvky pak nebyly do OVJ zařazeny vůbec. Příklady: V nultém čísle OVJ z podzimu 1987 je tříminutová reportáž o oslavě 70. narozenin Zdeňka Urbánka, ale původní film Michala Hýbka má délku 45 minut.^[4][5] Do OVJ nebyl zařazen portrét Jaroslava Kořána, tento dokument je uložen v knihovně Václava Havla.