Ota II.

Ota II. (955 – 7. prosince 983 Řím) byl král a císař Svaté říše římské. V roce 961 se stal spoluvládcem svého otce Oty I., jediným panovníkem byl pak od roku 973, kdy Ota I. zemřel.

Ota II.
císař Svaté říše římské
Narození	955 Saské vévodství
Úmrtí	7. prosince 983 (ve věku 27–28 let) Řím
Pohřben	Bazilika sv. Petra v Římě
Předchůdce	Ota I. Veliký
Nástupce	Ota III.
Manželka	Theofano
Potomci	Žofie Adelhaid Matylda Saská Ota III.
Dynastie	Liudolfovci
Otec	Ota I. Veliký
Matka	Adéla Burgundská
Příbuzní	Emma Italská, Liutgarda Saská, Matylda, Liudolf Švábský a Vilém Mohučský (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Za císaře byl Ota II. korunován 14. dubna 972 v Římě, krátce poté, co se oženil s byzantskou princeznou Theofano.

„	V mládí vynikal neobyčejnou silou, zpočátku měl sklony k bouřliváctví, díky své velké zbožnosti štědře rozdával, aniž by dodržoval míru, a prchal před dobrými radami. Teprve když se mu dostalo pokárání od mnohých, nasadil si uzdu chvályhodné ctnosti a vystupoval vznešeně...	“
— Dětmar z Merseburku[1]

Po otcově smrti, kdy převzal veškerou moc, došlo v roce 973 k odbojnému hnutí v Lotrinsku, které podporovali západofranští Karlovci, a do říše vpadli Dánové.

Velkým nebezpečím pro císařovu vládu byl jeho spor s vévodou bavorským Jindřichem Svárlivým, vnukem Jindřicha I. Ptáčníka z rodu Liudolfingů. Vévoda požadoval ponechat ve Švábsku svou sestru jako vévodkyni-vdovu, záhy však vystoupil proti Otovi II. i se svými nároky na trůn. Podpořil ho český kníže Boleslav II. a polský Měšek I. Nakonec byl Jindřich Svárlivý zajat, Ota potlačil neklid v Lotrinsku a prorazil dánské opevnění Danevirke, kde zřídil šlesvickou marku. Dánského krále Haralda Modrozuba přinutil k placení tributu.

Roku 976 uprchl Jindřich Svárlivý ze zajetí, spojil se s opozičními silami v říši a vyhledal azyl na českém knížecím dvoře.

„	Roku od Vtělení Páně 976 bavorský vévoda Jindřich, zbavený cti a vyobcovaný z církve, uprchl do Čech. Zatímco pobýval u knížete Boleslava, císař proti němu vytáhl s velikým vojskem, ale vůči žádnému z nich ničeho nedosáhl.	“
— Dětmar z Merseburku[2]

Ota II. napadl Čechy, kteří zničili jeden z jeho dvou sborů u Plzně (Němci byli přepadeni při koupání) a sami vpadli dvakrát do říše. Boleslav II. se 977 císaři poddal a byl pak na sněmu v Quedlinburgu přijat s velkými poctami.

Za Jindřichovu vzpouru silně omezil ohromné území spravované bavorskými vévody: roku 976 oddělil Korutany, Istrii, veronskou a furlanskou marku a rakouskou marku udělil Babenberkům. Roku 980 obnovil centrální moc v Itálii. Za bojů na jihu Itálie byl v červenci roku 982 poražen u Crotone Araby, kteří od roku 976 pronikali ze Sicílie na pevninu. Zprávy o porážce vyvolaly povstání Luticů a Obodritů, kteří zpustošili Magdeburk a Hamburk a zlomili saské panství mezi Labem a Odrou.

Na sněmu ve Veroně roku 983 císař vrátil Bavorsko bývalému odpůrci Jindřichovi, dosáhl zvolení svého tříletého syna císařem a svatého Vojtěcha ustanovil pražským biskupem. V prosinci 983 se chystal na další výpravu proti Arabům, čemuž zabránila epidemie malárie a Ota II. zemřel v Římě, snad po neúspěšném léčení projímadlem, a zanechal po sobě vdovu Theofanu a tříletého nástupce Otu III.