Mluvnický pád

Pád je morfologická kategorie jejich proměn, často koncovkou, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah jmen (nomin, tj. podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek) ke slovesu či jiným větným členům.

Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska.

Na příklad čeština rozlišuje 7 pádů. V jiných jazycích některé z nich chybí nebo se naopak vyskytuje řada pádů, které nezná čeština. Tradičně uváděné české pořadí pádů se většinou liší od jejich pořadí v mluvnicích jiných jazyků, proto se pro porovnávání jazyků mnohem více než české číslování (1. pád, …, 7. pád) hodí slovní názvy pádů odvozené zpravidla z latiny. Také funkce pádu ve větě s konkrétním jménem, byť podobná, nemusí být v různých jazycích úplně shodná.

Podle valence se rozlišuje prostý pád (bez předložky) a předložkový pád na základě toho, zda jméno použito v daném pádu s předložkou nebo bez ní. Jde tedy o konkrétní použití pádu, nikoli o dělení pádů do kategorií – většina českých pádů může fungovat jako prostá i předložková, pouze nominativ a vokativ jsou výhradně prosté a pouze lokál je výhradně předložkový.

Seznam pádů

V češtině je rozlišováno 7 pádů označovaných zpravidla pořadovými čísly nebo latinskými názvy. České názvy, navržené v Klácelově spise Počátky wědecké mluwnictwí českého z roku 1843 (pro 7. pád název neměl) nebo užité ve slovnících Josefa Ranka, se neujaly. V roce 1930 se redakce Naší řeči pokusila navrhnout české názvy,^[1] ale rovněž neúspěšně, jediný ohlas byl striktně nesouhlasný.^[2] Podle Viléma Malthesia většina pádů má více pádových funkcí, které se nedají kromě snad vokativu shrnout pod jedinou funkční kategorii a jediný na funkci ukazující název. Tradiční latinské názvy se dlouhým oběhem otřely na pouhé etikety, u nichž si ani ten, kdo dobře zná latinsky, při běžném užívání neuvědomuje jejich původní etymologickou platnost. Navržené názvy se však dostávají do kolize s proměnlivou funkcí pádů, takže po jejich zavedení by se říkalo, že věc, které nějakou osobu zbavujeme, se vyjadřuje přisvojníkem a osoba, které něco odnímáme, darovníkem. Malthesius také připomněl, že počeštění vžité mezinárodní terminologie se mnohdy neujme, tak jako silozpyt proti fysice, lučba proti chemii, živočichopis proti zoologii, dušesloví proti psychologii, krasověda proti estetice, mudrosloví proti filosofii, hlať proti krystalu, srostitý proti konkretnímu, odtažitý proti abstraktnímu atd.^[2]

1. nominativ (kdo, co?) (názevník^[3][2], jmenovatel^[4][1] jmenovník^[1]), polsky: mianownik = jmenovatel^[1], rusky: imenítel’nyj padéž^[1], německy: Nennfall^[1]
2. genitiv (bez) (koho, čeho?), původník^[3][2], roditel^[4][1], přisvojník^[1], polsky: dopełniacz = doplňovatel, též przypadek rodzący = pád rodící^[1], rusky: rodítel’nyj p.^[1]
3. dativ (ke) (komu, čemu?), bližník^[3][2], davatel^[4][1], darovník^[1], darník^[1], polsky: celownik = cílovník^[1], rusky: dátel’nyj p.^[1]
4. akuzativ (vidím) (koho, co?), přechodník^[3][2], vinitel^[4][1], předmětník^[1], polsky: biernik = beroucí^[1], rusky: vinítel’nyj p.^[1]
5. vokativ (oslovujeme, voláme), volatel^[3][2][4][1], polsky: wołacz^[1], rusky: zvátel’nyj p.^[1]
6. lokál či lokativ (na kom, o kom, na čem, o čem?), místník^[3][2][4][1], polsky: miejscownik = místovník, též przypadek miejscowy^[1], rusky: městnyj p.^[1]. Přestože lokál je v obvyklé gramatické teorii češtiny pojímán jako jediný pád, u některých slov se frekvence a vhodnost použití variantních tvarů liší podle významu, resp. syntaktické funkce. Spojení „o hradu“, „o okresu“ může být k rozlišení od skutečného lokativu („na hradě“, „v okrese“) označeno jako propozitiv, ve významu časového určení („na jaře“) může být pád označován jako temporál.^[5]
7. instrumentál (s) (kým, čím?)^[3][2], nástrojník^[4][1], polsky: narządnik = nářadník, nástrojník, též przyp. narzędziowy^[1], rusky: tvorítel’nyj p.^[1]

Ve slovanských jazycích se většinou rozlišují podobné pády v podobném pořadí, v některých jazycích vymizel vokativ (splynul s nominativem), 6. a 7. pád jsou v některých jazycích v opačném pořadí.^[1]

V latině se rozlišuje 6 pádů: prvních pět je shodných s češtinou, místo lokálu a instrumentálu je ablativ (odlučník, odlukový pád), který se v některých vazbách podobá českému instrumentálu. Ve slovanských a baltských jazycích funkci ablativu převzal genitiv.^[1]

Zatímco anglosaština či staroangličtina byla flektivní jazyk, moderní angličtina téměř nemá pády v českém smyslu, tj. skloňování podstatných a přídavných jmen). Význam vyjadřuje pomocí slovosledu a předložkových vazeb, nikoliv změnami koncovek. Výjimkou jsou osobní zájmena, která mají podmětový a předmětový pád (I/me, he/him, she/her, we/us, they/them), a přivlastňovací pád, který se tvoří pomocí apostrofu a "s". Za pozůstatek genitivu lze považovat přivlastňovací zájmena (my, your, his, her, its, our, their).

Vznik pádů

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Historická a komparativní jazykověda se kromě jiného snaží objasnit vznik pádů v moderních jazycích.

Zejména aglutinační jazyky a jazyky ergativní obsahují často konstrukce, které lze považovat za předchůdce pádů (angl. proto-cases). Přitom je ve fázi vzniku pádů nutno rozlišovat pády

• strukturní (zpravidla fungují jako aktant slovesa) a
• sémantické (angl. také oblique cases).

Například prauralština, jejíž existence ovšem není zcela prokázána, by měla dva nebo tři strukturní pády (nominativ, genitiv, někteří jazykovědci uvádí ještě akusativ) a tři pády sémantické, konkrétně lokativní (lativ, lokativ a adesiv). Z těchto pádů se v moderních ugrofinských a aleutských jazycích vyvinul jejich současný pádový systém. Polysyntetická inuitština má v současné době tři strukturní pády (ergativ, absolutiv a objektiv) a pět sémantických (z toho čtyři lokativní).

Vývoj pádového systému praindoevropštiny je nejasný, prvotní fáze jistě vedla k vzniku opozice nominativu a akuzativu, další pády pak zřejmě vznikaly začleněním adverbiálních forem a frází do paradigmatu (pozůstatky této tendence jsou znatelné ještě např. v paradigmatu tzv. o-kmenů, kde ablativní sufix *-h2ed (č. genitivní a sekundárně akuzativní -a) je etymologicky shodný s partikulí o významu "od". Podobné jevy lze sledovat také např. v ide. tocharštině či jazycích baltských a sabelských. Ve vývoji jazyka dochází postupně k reanalýze některých pádů (rozšiřování či přenesení významu) a u některých ke gramatikalizaci. Například v ajmarštině se z illativu vyvinul dativ, z lokativu genitiv, z instrumentálu způsob vyjádření konatele v trpném rodě apod.

Obecně platí, že objektivní vazba je starší než subjektivní. Z genitivu se často vyvinul ergativ, který zpravidla vychází z posesivního vyjádření (např. v některých indiánských jazycích se používá k vyjádření konatele u příčestí i v nepříznakových konstrukcích).