Peyerovy pláty

Peyerovy pláty (někdy též Peyerovy plaky, zkráceně PP) jsou organizovanou lymfoidní tkání tenkého střeva, tvořící součást slizničního imunitního systému. Byly pojmenovány po významném švýcarském anatomovi přelomu 17. a 18. století Johannu Conradu Peyerovi. Jejich počet se mění v průběhu života. U člověka dosahuje vrcholu před 20. rokem života (okolo 200) a pak postupně klesá až k rozmezí 70–100.^[1]

Myší Peyerův plát pod stereomikroskopem. Byl použit MHCII-EGFP knock-in myší model, který umožňuje vizualizaci antigen prezentujících buněk pomocí zeleného fluorescenčního proteinu.

Struktura a lokalizace

Peyerovy pláty (PP) jsou tvořeny shluky lymfoidních folikulů obsahujících hlavně folikulární dendritické buňky, B-lymfocyty a makrofágy. V interfolikulární oblasti se nacházejí dendritické buňky, B-lymfocyty, makrofágy a T-lymfocyty. Folikulární a interfolikulární oblasti jsou z lumenální strany obklopeny speciálním epitelem, který oproti běžnému střevnímu epitelu produkuje významně menší množství hlenu a obsahuje velké množství M-buněk. M-buňky jsou uzpůsobeny k vzorkování antigenů (sampling) a jejich transportu k buňkám lymfatické tkáně. To se děje zejména pomocí transcytózy, kterou mohou zneužívat pro svůj vstup do těla i některé patogeny.^[2] Vzhledem tomu, že PP nemají nutriční funkci, postrádají na svém povrchu dlouhé mikroklky charakteristické pro buňky střevního epitelu. PP jsou obecně jedním z míst, kde dochází k ustavování tolerance vůči neškodlivým potravním antigenům^[3]. 

Peyerovy pláty se nacházejí po celé délce tenkého střeva, ale jejich počet výrazně stoupá směrem dolů. Relativně vzácné jsou v lidském duodenu (okolo 10), četnější v jejunu (okolo 100) a nejčetnější v ileu (okolo 150) s největším výskytem v jeho koncové části.^[1] Skládají se z B-buněčných folikulů obklopených menší T buněčnou oblastí. Počet folikulů se výrazně liší u jednotlivých druhů savců. Myší PP obsahují do deseti folikulů, lidské až několik set.^[4][1]