Platonická láska

Platonická láska (lat. amor platonicus) je podle moderní definice láska bez sexuálních prvků, tedy silný citový vztah, ve kterém ani jeden z partnerů netouží po sexuálním styku.^[1]

Platon a jeho studenti

Dante a Beatrice jsou symbolem platonické lásky. Dante a Beatrice v zahradě, 1903, italský Cesare Saccaggi.

Historie

Termín amor platonicus byl vytvořen v 15. století florentinským učencem Marsilio Ficinem^{[2][3]:s.307[4]} jako synonymum pro amor socraticus. Těmito termíny pojmenoval lásku, kterou je duše připoutaná k Bohu a zároveň tvoří pouto mezi členy Platónovy Akademie.^[2]

Sám Platón ale používal výraz láska (érós) v jiném významu. Lásku definoval ve svém díle Symposion jako sílu duše, snažící se o filozofické poznání. Toto poznání mohlo být naplňováno druhou osobou. Sexuální styk ve své definici nevylučoval.^[5][6] Dále také rozděloval lásku na „nebeskou“, kde se kladl důraz na krásu charakteru a inteligenci partnera a nikoliv na fyzickou krásu, a na lásku „nízkou“, kde šlo pouze o tělesné uspokojení. Nebeská láska přitom mohla podle Platóna existovat pouze mezi muži.^[7]

Jednostranná platonická láska

Platonická láska může být, stejně jako klasická láska, i jednostranný cit. Tato láska přitom nemusí být výlučně k jedné osobě a může se vztahovat i na zvířata a neživé věci. Prakticky všechny „dětské lásky“ se tedy dají označit za platonickou lásku. Mateřská láska je v podstatě také platonickou láskou.

Dále se termín užívá k označení lásky k osobě, která o tomto vztahu (citu) neví – zamilovanost do blízkého člověka, příp. zbožňování celebrity.