politická organizace sdružující osoby se stejnou ideologií a nominující kandidáty do veřejných úřadů From Wikipedia, the free encyclopedia
Politická strana je politická organizace, která nominuje kandidáty do veřejných úřadů pod svým vlastním jménem,[1] prosazuje určitou ideologii, nebo je vytvořená za účelem řešení nějakého problému.
Politická strana je charakterizována:
Politická moc přitom nemusí být získána ve volbách, pokud jde o totalitní nebo např. exilové strany. Také podmínka, že strany jsou trvalé, nemusí platit zcela obecně.[2]
Termín politických stran je velmi široký, a proto je jeho přesné vymezení obtížné. Politické strany mohou mít navzájem jen velmi málo společného – mohou se skládat z několika členů nebo mohou mít několik milionů členů, některé jsou otevřeny všem zájemcům o členství, členy jiných se mohou stát pouze představitelé určité skupiny lidí, strany mohou fungovat pouze v rámci jednoho státu nebo být nadnárodními organizacemi. Významným kritériem je také aktivita strany, protože v některých zemích jsou strany aktivní pouze v období voleb, jinde pracují v podstatě nepřetržitě.[3]
Politická strana se poněkud odlišuje od politického hnutí, které má obecně volnější organizaci, ale často se stává, že si označení „hnutí“ (nebo společenství, liga, aliance, unie apod.) vloží do svého názvu i politická strana, aby tak vyjádřila, že její struktura je odlišná od ostatních politických stran v zemi. V České republice je podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, politické hnutí totéž, co politická strana.
Politickou stranu je třeba odlišit také od zájmové skupiny, jíž se rozumí seskupení lidí spojených určeným společným zájmem – ať už jde o odbory, menšinové zájmové skupiny, různé typy lobbistických skupin, studentská křídla politických stran apod. Pojem má poněkud obecnější záběr než politická strana, od níž se zájmové skupiny liší tím, že se politické soutěže neúčastní přímo. Politické strany se původně vyvinuly ze zájmových skupin. V současnosti sice většinou fungují také v rámci politické strany nebo i napříč stranami, často se ale stává, že se ze zájmové skupiny vytvoří nová politická strana.[4]
Straník / nestraník je označení pro člověka, který je / není členem nějaké politické strany. Typicky občan nemusí být členem žádné strany, a může být členem nanejvýše jedné strany: Ne ze zákona, nýbrž ze stanov stran samotných, protože strany si vzájemně konkurují (přetahují se nejen o voliče, též i o straníky), tedy se vůči sobě vymezují.
Pokud jde o vznik politických stran, je třeba rozlišovat dvě úrovně:[5]
Historicky se politické strany vytvořily jako zájmové skupiny uvnitř parlamentu (nejznámějšími příklady jsou Senát antického Říma, anglický a britský parlament, francouzská první republika). Proto také se nazývají stranami, tj. částmi parlamentu, původně především levá a pravá strana (proto pravice a levice) z pohledu předsedajícího, tj. krále. Teprve s rozšířením volebního práva se stává nutností, aby se i mimoparlamentní aktivisté navzájem sdružili do skupin se společnými zájmy, a vznikají tak politické strany, jak jsou známy dnes. Současné politické strany mohou vznikat jak na úrovni parlamentu, tak na úrovni občanů; příčiny mohou být různé, ale vždy jde o úsilí vyplnit některé prázdné místo ve stranickém systému.[6]
V České republice je podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ke vzniku politické strany nebo politického hnutí potřeba tříčlenného přípravného výboru, petice s alespoň 1 000 podpisy, stanovy a registrace u Ministerstva vnitra. Proti neregistraci se lze bránit ve správním soudnictví. Bez přesného rozlišení se rozumí hnutím volnější sdružení, než strana, často přechodně, do ustavení pevnější vnitřní struktury, pravomocí a orgánů.
Politické strany nejsou pouhým nástrojem k soupeření o politickou moc, jejich funkce jsou širší. Tyto funkce by měly být nejprve rozděleny na funkce každé jednotlivé strany a funkce všech politických stran jako celku. U funkcí jednotlivých politických stran je dále třeba rozlišit ty, které splňuje každá strana v systému (univerzální), a funkce, charakteristické jen pro některé strany (speciální). Obecně lze funkce rozdělit takto:[7]
Je zřejmé, že se všechny tři hlavní funkce mohou uplatnit jak na parlamentní úrovni – kde je samozřejmě jejich politický dopad daleko významnější, tak i na úrovni mimoparlamentní – strany pomáhají utvářet názory a hodnotový žebříček voličů i politiků.
Tradičně se politické strany dělily na kádrové a masové. Tato typologie má sice význam spíše historický, ale přesto lze obě tendence v různé míře vypozorovat i v současných politických stranách.[8]
Jiným roztříděním politických stran, které má v politické soutěži zpravidla největší význam, je umístění na dimenzi pravice – levice.
Protože pravolevé rozdělení nemusí vždy vystihnout politickou koncepci všech významných stran, byla vytvořena teorie tzv. cleavages (angl. rozpor, štěpení, rýha), která se zabývá tím, podle jakých kritérií se voliči rozdělují do skupin, jaká kritéria jsou pro voliče při hlasování významná.
S teorií cleavages poprvé vystoupili norský politolog Stein Rokkan (1921–1979) a americký politolog Seymour Martin Lipset (1922–2006) v roce 1967. V současnosti lze hlavní kritéria štěpení vymezit takto:[12]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.