První srbské povstání

První srbské povstání bylo vzpourou Srbů na území Bělehradského pašalíku a dalších šest nahijích tehdejší Osmanské říše (Šumadija), které byly osídleny Srby, zprvu proti místní dahijské správě a později proti turecké nadvládě jako takové.^[1] Trvalo několik let, od 14. února 1804 až do 7. října 1813. V srbském pojetí je toto povstání víceméně vnímáno jako celek dlouhodobějšího procesu, známého jako srbská revoluce.^[2]

Smederevský sandžak

Karađorđe Petrović, vůdce prvního srbského povstání

První srbské povstání
konflikt: Srbská revoluce
Dobytí Bělehradu od Katariny Ivanović
Trvání	14. února 1804 – 7. října 1813
Místo	Smederevský sandžak, Osmanská říše
Výsledek	potlačení povstání, ale záhy roku 1815 vypuklo druhé
Strany
Revoluční Srbsko Revoluční Srbsko podpora: Rusko (1807–1812) Valašsko (1804) dahijové (1804) Osmanská říše (od 1805) Bosenský ejálet Bosenský ejálet Skadarský pašalik Skadarský pašalik Janinský pašalik Janinský pašalik podpora: Francie Valašsko (od 1813)
Velitelé
Karađorđe Petrović Jakov Nenadović Milenko Stojković Stanoje Glavaš Vasa Čarapić † Hajduk Veljko † Miloš Obrenović Petar Dobrnjac Tomo Milinović Jovan Gligorijević – Zeka Buljubaša Michail Kutuzov Mehmed-aga Fočić † Aganlija † Kučuk-Alija † Mula Jusúf † Sulejman-paša Skopljak Huršid Paša Bekir Paša Sinan-paša Sijerčić † Osman Gradaščević † Mehmed-beg Kulenović † Ibrahím Bušati † Muhtar Paša Veli Paša
Síla
cca 40 000 mužů neznámý počet dahijů až 150 000 mužů
Ztráty
cca 11 000 mrtvých neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Na počátku 19. století mnozí nespokojenci vytušili svoji příležitost, kterou viděli ve slábnoucí moci Osmanské říše. Její feudální systém stagnoval, teritoriální expanze již nebyla možná.^[zdroj?] Konflikty na severní hranici říše, tj. s Rakouskem v oblasti právě Srbska a Ruskem na východě, se nevyvíjely pro Istanbul příznivě. V posledních konfliktech, jakým byla rakousko-turecká válka na konci 18. století, se navíc angažovalo i nemalé množství Srbů, kteří získali vojenské zkušenosti a byli připraveni pozdvihnout zbraně. Zpočátku však nebylo namířeno proti Osmanské říši, ale jednalo se o vzpouru proti dahijům, jejichž krutovláda vyvrcholila tzv. stětím knezů.

Povstání bylo zahájeno v malé obci Orašac^[3], později se vzbouřencům se podařilo získat pod kontrolu rozsáhlá území, od Bělehradu až po Novi Pazar. Do čela nepokojů se postavil obchodník s dobytkem Karađorđe Petrović, zakladatel budoucí dynastie Karađorđevićů.

V roce 1806 začala v pořadí již sedmá rusko-turecká válka. Rusko proto pod příslibem nezávislosti^[4] požádalo Srby, aby zesílili boje v Bělehradském pašalíku, a tím oslabili Osmanskou říši. Povstalci žádosti vyhověli a do roka osvobodili Bělehradský pašalík i části Bosny.

Po roce 1810 se však Rusko ocitlo pod hrozbou napadení Napoleonovou Francií, a rozhodlo se proto rusko-tureckou válku ukončit, 28. května 1812 byl podepsán Bukurešťský mír. Z pohledu Srbska tedy skončilo povstání neúspěchem – Srbsku sice podle mírové dohody náležela autonomie a povstalcům byla přislíbena amnestie, tato ujednání však nebyla naplněna. Turecko povstalecká území vojensky obsadilo, což bylo doprovázeno terorem a vražděním Srbů.^[5]

Povstání sice bylo potlačeno osmanskou vojenskou akcí, nicméně v roce 1815 vypuklo hned druhé, které vyústilo ve faktickou srbskou autonomii.

V Srbsku se slaví 15. únor jako Den státnosti.