Referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny

Referendum o nezávislosti se konalo v Socialistické republice Bosna a Hercegovina mezi 29. únorem a 1. březnem 1992,^[1] po prvních svobodných volbách v roce 1990 a vzestupu etnického napětí, které nakonec vedlo k rozpadu Jugoslávie. Nezávislost byla silně podporována muslimskými a bosenskochorvatskými voliči, zatímco bosenští Srbové referendum bojkotovali, nebo jim v účasti bránily bosenskosrbské orgány.

Celková volební účast činila 64 %, z nichž 99,7 % hlasovalo pro nezávislost. Dne 3. března předseda předsednictva Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegović vyhlásil nezávislost Republiky Bosna a Hercegovina a parlament tento krok ratifikoval. 6. dubna uznaly Bosnu a Hercegovinu jako nezávislý stát Spojené státy a Evropské hospodářské společenství, a 22. května byla přijata do Organizace spojených národů.

Pozadí

V listopadu 1990 se konaly první svobodné volby, které přivedly k moci nacionalistické strany prostřednictvím tří politických subjektů. Byly to Strana demokratické akce (SDA) vedená Alijou Izetbegovićem, Srbská demokratická strana (SDS) vedená Radovanem Karadžićem a Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH) vedené Stjepanem Kljuićem. Izetbegović byl zvolen předsedou předsednictva Socialistické republiky Bosna a Hercegovina. Jure Pelivan z HDZ byl zvolen premiérem vlády Socialistické republiky Bosna a Hercegovina. Momčilo Krajišnik ze SDS byl zvolen předsedou shromáždění Socialistické republiky Bosna a Hercegovina.

Během roku 1990 byl vypracovánskupinou srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) a odborníky z oddělení psychologických operací JNA plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad SDS a připravit zbraně a munici. V letech 1990 a 1991 vyhlásili Srbové v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině několik srbských autonomních oblastí (SAO), aby je později sjednotili do Velkého Srbska. Již v září nebo říjnu 1990 začala JNA vyzbrojovat bosenské Srby a organizovat je do milic. Téhož roku JNA odzbrojila Teritoriální obranu Republiky Bosna a Hercegovina (TORBiH). Do března 1991 rozdělila JNA podle odhadů 51 900 střelných zbraní srbským polovojenským jednotkám a 23 298 střelných zbraní SDS. Během roku 1991 a začátku roku 1992 SDS výrazně posrbštila policejní složky, aby zvýšila srbskou politickou kontrolu. Podle Noela Malcolma „kroky, které podnikl Karadžić a jeho strana – [vyhlášení srbských] autonomních oblastí, vyzbrojování srbského obyvatelstva, menší místní incidenty, nepřetržitá propaganda, žádost o „ochranu“ ze strany federální armády – přesně odpovídaly tomu, co se dělo v Chorvatsku. Jen málo pozorovatelů mohlo pochybovat, že neprobíhá jednotný plán.“

Na zasedání 15. října 1991 bosenský parlament, znepokojený existencí plánu RAM, schválil „Memorandum o svrchovanosti“ prostřednictvím parlamentního návrhu na znovuotevření parlamentu poté, co jej Krajišnik uzavřel a poté, co srbští poslanci odešli. 24. října 1991 vytvořila SDS Shromáždění srbského lidu Bosny a Hercegoviny a v listopadu uspořádala referendum o setrvání v Jugoslávii. Zároveň vydala „Pokyny pro organizaci a činnost orgánů srbského lidu v Bosně a Hercegovině v mimořádných podmínkách“, které ukládaly funkcionářům SDS zřídit srbská obecní shromáždění a krizové štáby, zajistit zásoby pro Srby a vytvořit rozsáhlé komunikační sítě. V lednu 1992 shromáždění vyhlásilo vznik Republiky srbského lidu Bosny a Hercegoviny a její odtržení. Bosenská vláda označila referendum za protiústavní a tuto samozvanou entitu za nelegitimní, a byla uznána pouze Jugoslávií.

Uznání

Vlajka přijatá Republikou Bosna a Hercegovina.

Na konci prosince 1991 požádali muslimští a chorvatští politici Evropské hospodářské společenství (EHS), aby uznalo Bosnu a Hercegovinu spolu se Slovinskem, Chorvatskem a Makedonií jako svrchované státy. Badinterův arbitrážbín výbor, zřízený EHS, původně odmítl Bosnu a Hercegovinu uznat kvůli „absenci referenda“, přičemž stanovila (mimo jiné), že Jugoslávie je v procesu rozpadu a že vnitřní hranice jejích republik nemohou být změněny bez dohody. V lednu 1992 rozhodlo EHS, že „vůle národů Bosny a Hercegoviny ustavit Socialistickou republiku Bosna a Hercegovina jako svrchovanou a nezávislou nelze považovat za plně prokázanou“ a navrhlo „referendum všech občanů SRBH bez rozdílu“; to však nebylo možné normálně uspořádat, protože srbské orgány zabránily svému obyvatelstvu v účasti. Téhož měsíce vydal Slobodan Milošević tajný rozkaz k převelení všech důstojníků JNA narozených v Bosně a Hercegovině do Socialistické republiky Srbsko a k jejich zařazení do nové bosenskosrbské armády. 23. ledna uvedl prezident Rady ministrů EHS João de Deus Pinheiro, že EHS uzná Bosnu a Hercegovinu, pokud bude schváleno referendum o nezávislosti.

25. ledna se v parlamentu konala rozprava o referendu, která skončila poté, co srbští poslanci odešli, když muslimští a chorvatští delegáti odmítli srbský návrh, aby o referendu rozhodovala teprve zřízená Rada pro národní rovnost. Poté, co se Momčilo Krajišnik pokusil jednání přerušit, byl nahrazen členem SDA a návrh na uspořádání referenda byl přijat v nepřítomnosti SDS. Jelikož referendum mělo změnit status Bosny a Hercegoviny z federální republiky na svrchovaný stát, porušovalo jugoslávskou ústavu (protože Shromáždění Socialistické republiky Bosna a Hercegovina k tomu nemělo pravomoc a překročilo své kompetence). Podle jugoslávské ústavy nebylo možné měnit hranice Jugoslávie bez souhlasu všech republik. Referendum bylo také protiústavní ve vztahu k ústavě Socialistické republiky Bosna a Hercegovina. Dodatek LXX k ústavě zřizoval radu pověřenou výkonem práva na rovnost národů a národností Bosny a Hercegoviny. Návrh na referendum o „statusu Bosny a Hercegoviny“ měl být projednán touto radou, jelikož takové referendum přímo zasahovalo do „principů rovnosti mezi národy a národnostmi“.

Výsledky

Z těch, kteří hlasovali, 99,7 % hlasovalo pro nezávislost. Nezávislost byla silně podporována muslimskými a bosenskochorvatskými voliči, zatímco bosenští Srbové referendum z velké části bojkotovali nebo jim v účasti zabránily bosenskosrbské orgány. Podle SDS by nezávislost měla za následek, že se Srbové stanou „národní menšinou v islámském státě“. Strana zablokovala dodávku volebních uren pomocí ozbrojených polovojenských jednotek a rozhazovala letáky vyzývající k bojkotu, ačkoli tisíce Srbů ve větších městech hlasovaly pro nezávislost. Během volebního období došlo k bombovým útokům a střelbám, nejznámější byl útok na sarajevskou svatbu.

Volební účast byla 64 %, z čehož 99,7 % hlasovalo pro nezávislost. Referendum však nesplnilo ústavně požadovanou dvoutřetinovou většinu, jelikož se účastnilo pouze 64 % oprávněných voličů. 3. března vyhlásil Alija Izetbegović nezávislost Republiky Bosna a Hercegovina a bosenský parlament jeho krok ratifikoval.

Následky

Související informace naleznete také v článku Válka v Bosně a Hercegovině.

Těžce poškozené obytné domy v sarajevské části Grbavica.

4. března vyzval ministr zahraničí Spojených států James Baker Evropské hospodářské společenství (EHS), aby Bosnu a Hercegovinu uznalo, a 6. března požádal o mezinárodní uznání Izetbegović. 10. března společná deklarace USA a EHS souhlasila s uznáním Slovinska a Chorvatska. Rovněž bylo dohodnuto, že Makedonie a Bosna a Hercegovina budou uznány, pokud Bosna a Hercegovina „bez prodlení přijme ústavní uspořádání, které zajistí mírový a harmonický rozvoj této republiky ve stávajících hranicích“.

7. dubna uznaly Spojené státy a EHS Bosnu a Hercegovinu jako nezávislý stát, a další členové mezinárodního společenství uznali zemi rovněž na počátku dubna. V tomto okamžiku už docházelo k prvním srážkám jak mezi Bosňáky a Chorvaty, tak i mezi Srby a Bosňáky. Proti tomu se vyjádřili občané metropole Sarajeva ještě tentýž den, kteří vyšli do ulic a vyjadřovali svoji nespokojenost s neschopností zajistit i nadále poklidné fungování nově rodícího se státu. Téhož dne vyhlásili bosenskosrbští vůdci nezávislost a přejmenovali svůj samozvaný útvar na Republiku srbskou. 12. května přijalo Bosenskosrbské shromáždění „Šest strategických cílů srbského národa“; Radovan Karadžić tehdy prohlásil: „Prvním takovým cílem je oddělení dvou národních společenství – oddělení států, oddělení od těch, kdo jsou našimi nepřáteli a kdo využili každou příležitost, zejména v tomto století, aby na nás zaútočili, a kdo by v takových praktikách pokračovali, kdybychom zůstali spolu ve stejném státě.“

22. května byla Bosna a Hercegovina přijata do Organizace spojených národů.

Během měsíce od uznání začalo obléhání Sarajeva, přičemž bosenskosrbská armáda Republiky srbské (VRS) tehdy kontrolovala 70 % Bosny a Hercegoviny. VRS byla podporována Jugoslávií, zatímco bosenská armáda nově vzniklou Republikou Chorvatsko a také neuznaným protostátem Herceg-Bosna. Válka se tak rozhořela naplno.

Válka trvala tři roky a celkově si vyžádala přes 100 000 obětí. Masakry v Bijeljině, Srebrenici a na tržišti Markale vyvolaly široké mediální pokrytí a přitáhly k tomuto konfliktu pozornost.