Satjadžit Ráj

Satjadžit Ráj (bengálsky সত্যজিৎ রায়, anglicky Satyajit Ray; 2. května 1921 Kalkata – 23. dubna 1992 tamtéž) byl indický filmový režisér, scenárista, spisovatel, ilustrátor a hudební skladatel. Jeho prvním filmem byl Žalozpěv stezky z roku 1955, za něj získal cenu za humánní dokument na festivalu v Cannes. V roce 1957 získalo Zlatého lva za nejlepší film i cenu FIPRESCI na festivalu v Benátkách jeho drama Nezdolný. Cenu FIPRESCI zde získal i v roce 1972 za sociálně kritické drama Seemabaddha. Roku 1982 mu v Benátkách udělili Zlatého lva za celoživotní dílo. Úspěchy sklízel na i na Berlinale. Roku 1964 zde získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii filmu Velkoměsto, stejnou cenu obdržel rok poté za režii Osamělé ženy, další rok přišlo zvláštní uznání za snímek Idol a roku 1973 Zlatý Medvěd za nejlepší film pro jeho snímek Vzdálené hřmení. V letech 1956–1994 dvaatřicetkrát získal indické národní filmové ocenění. V roce 1992 obdržel jako první Ind čestného Oscara.^[1]

Stručná fakta Rodné jméno, Narození ...

Satjadžit Ráj

Rodné jméno	সত্যজিৎ রায়
Narození	2. května 1921 Kalkata, Indie
Úmrtí	23. dubna 1992 (ve věku 70 let) Kalkata, Indie
Aktivní roky	1950–1992
Zlatý medvěd
1973 Vzdálené hřmění
Zlatý lev
1957 Nezdolný

Narodil se v bengálské rodině. Byl jedináček, jehož otec zemřel v jeho pouhých dvou letech. Rodina byla umělecky založená, jeho děd i otec byli spisovatelé a ilustrátoři. Rodina navíc žila značně západním způsobem života. Vyrostl v rodné Kalkatě. Střední školu studoval v bengálštině, vysokou, Presidency College, pak v angličtině. Angličtinu ovšem skvěle ovládal již předtím. Krom toho po maturitě ho jeho matka přesvědčila, aby navštěvoval uměleckou školu v Santiniketanu na venkovské univerzitě Rabíndranátha Thákura severozápadně od Kalkaty. Teprve tam poznal tradiční indickou kulturu. Hledání rovnováhy mezi kulturou západní a východní se později stalo velkým tématem jeho díla.

V roce 1943 začal pracovat v britské reklamní agentuře, po několika letech se stal jejím uměleckým ředitelem. Vedle toho pracoval dle rodinné tradice jako knižní ilustrátor. Mezi knihami, které tehdy ilustroval, byla i kniha Žalozpěv stezky od Bibhuti Bhushan Banarjeea. Již tehdy pochopil, že by byla ideální ke zfilmování. Více se o film začal zajímat ale až ke konci 40. let. V roce 1947 spoluzaložil v Kalkatě filmovou společnost. Roku 1949 ho v jeho filmových ambicích povzbudil francouzský režisér Jean Renoir, který v Bengálsku natáčel film Řeka. Inspirován byl ale více italskými neorealisty, za iniciační později označil zhlédnutí Zloděje kol Vittorio De Sicy. V roce 1952 se konečně dostal k natáčení Žalozpěvu stezky. Projekt platil z vlastních peněz, jen symbolicky přispěla bengálská vláda. Většina štábu neměla naprosto žádné zkušenosti s filmem a všichni pracovali zdarma. Film byl po mnoha obtížích dokončen za dva a půl roku, v roce 1955. Ohlas diváků byl mimořádný, ocenění v Cannes pak z Ráje přes noc udělalo největší hvězdu rodící se indické kinematografie. Konečně získal prostředky a dotočil další dva filmy (1956, 1959), které vytvářejí se Žalozpěvem stezky trilogii. Hrdinou všech tří filmů je chudý syn bráhmanského kněze Apu. Jeho život začíná v malé vesnici, ale posléze se přesouvá do Kalkaty, kde ho stále více mění západní vlivy. Odmítne se stát venkovským knězem jako jeho otec a sní o tom, že bude romanopiscem. Konflikt mezi tradicí a moderností, východem a západem, je velkým tématem všech tří filmů, které jsou zároveň velkou kronikou života Indie v první polovině 20. století.^[2]

V dalších filmech již však Ráj opustil klasické realistické vyprávění a více se soustředil na psychologii. Vždy se odmítal opakovat, takže jeho dílo je pestré, obsahuje mnoho žánrů, prostředí a filmy se odehrávají v různých dobách. Jen lokace se opakuje velmi často, a to Kalkata. Některé z nejlepších Rájových filmů jsou adaptacemi textů Rabíndranátha Thákura, kterého Ráj velmi obdivoval a v roce 1961 o něm natočil i dokumentární film. Nejoceňovanější thákurovskou adaptací se stala Osamělá žena (1964). Historickým dramatem pak Vzdálené hřmění z roku 1973, kde se Ráj zabýval bengálským hladomorem z let 1943–1944. Jeho neoblíbenější lidovou komedií se stal snímek Kámen mudrců z roku 1957.

Souběžně s kariérou filmařskou však dále držel rodovou tradici a psal knihy i je ilustroval. Obnovil i dětský časopis Sandeš, který v roce 1913 založil jeho dědeček. Redigoval ho až do své smrti v roce 1992.^[3]

V tomto roce mu byl také udělen, ovšem již posmrtně, řád Bharat Ratna.

Život

Filmografie

Odkazy

Wikiwand - on