Simona Monyová

Simona Monyová, vlastním jménem Simona Ingrová, rozená Simona Urbánková, (17. března 1967 Brno – 3. srpna 2011 Brno) byla česká spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Mezi její nejznámější tituly patří Tchyně a uzený…(2003), Deník citového vyděrače (2004), Sebemilenec (2006), Matka v krizi (2008) nebo Blonďatá stíhačka (2010). Některými novináři byla označována jako „Viewegh v sukních“.^[1][2] Několik jejích románů bylo zfilmováno.

Mgr. Simona Monyová
Simona Monyová na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě v roce 2010
Rodné jméno	Simona Urbánková
Narození	17. března 1967 Brno Československo Československo
Úmrtí	3. srpna 2011 (ve věku 44 let) Brno Česko Česko
Příčina úmrtí	pobodání
Místo pohřbení	Židenický hřbitov
Alma mater	Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Povolání	spisovatelka, vydavatelka, prozaička a novinářka
Manžel(ka)	Pavel Strejček Boris Ingr
Děti	Michal (* 1988) Dominik (* 1993) Šimon (* 2004)
Příbuzní	Gustav Urbánek (bratr) Dana Urbánková (švagrová)
Webová stránka	www.monyova.cz
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V srpnu 2011 ji její manžel zavraždil v jejich domě v Brně-Obřanech. Ingr jí při hádce zasadil šest ran nožem. Po sérii soudních stání Nejvyšší soud v březnu 2013 Ingrovi za vraždu manželky definitivně potvrdil patnáctiletý trest vězení.^[3]

Životopis

Narodila se v Brně jako prvorozená dcera manželů Jitky a Gustava Urbánkových, o pět let později se narodil bratr Gustav. Před nástupem do školy bydlela i s rodiči u prarodičů z matčiny strany. K dědečkovi, profesionálnímu hudebníkovi, měla velice blízký vztah a právě jím vytvořenou přezdívku „Mony, Monynka“ použila později pro svůj profesionální pseudonym „Monyová“.^[4]

Už od dětství bylo patrné její nadání, nejen literární, ale i výtvarné se zaměřením na ruční práce. Z toho důvodu si v posledním ročníku základní školy podala přihlášku na textilní průmyslovou školu v Brně. Talentové zkoušky sice složila úspěšně, ale kvůli velkému počtu uchazečů nebyla přijata. Zvolila tedy v pořadí druhou variantu – textilní průmyslovou školu v Jihlavě, čtyřletý obor pletařství. Po maturitě nastoupila do svého prvního zaměstnání – vychovatelka na učilišti, později se zde stala i kulturní referentkou. V oblasti vzdělávání dále absolvovala pedagogické studium se zaměřením na psychologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita) a kurz na obchodní akademii – manažer marketingu. Své obchodní ambice realizovala zpočátku sama – navrhovala, pletla a rozdávala vyrobené svetry, které se časem pokusila i prodávat. Za tímto účelem vznikla prosperující firma s charakteristickým názvem S-pleteniny a v závěru 30 zaměstnanci. Nějakou dobu se živila i jako realitní makléřka.

Literární tvorba

Simona Monyová se věnovala psaní již od základní školy, kde se účastnila různých literárních soutěží. Zprvu psala básně a texty k písním.^[5] V roce 1997 vydala, přes potíže s nakladateli, svůj první román Osud mě má rád, který však nepřinesl očekávanou odezvu.^[6] Monyovou to neodradilo a psala další knihy. Také pracovala jako externí redaktorka několika časopisů. Cílevědomě pokračovala v honbě za svým snem, až se jí podařilo prorazit a stát se úspěšnou spisovatelkou s 30 tituly na kontě. Psala převážně romány pro ženy, v nichž otevírala především témata partnerských vztahů. Často čerpala z vlastních životních zkušeností. Střídala oddechová a humorná témata s těmi vážnějšími jako je domácí násilí nebo manipulace.

V roce 2002 společně se svým manželem Borisem Ingrem založila vlastní vydavatelství Boris Ingr – MONY, pojmenované podle přezdívky, kterou jí v dětství dal dědeček. Měla tak plnou kontrolu nad tím, jak a kdy její knihy vycházejí.

Osobní život a smrt

V roce 1988 se provdala za svého prvního manžela Pavla Strejčka. Měli spolu syny – Michala (* 1988) a Dominika (* 1993). Jejím druhým manželem byl kameraman České televize Boris Ingr, za kterého se provdala v roce 2002. V roce 2004 se jim narodil syn Šimon.

Dle zdrojů ze spisovatelčina blízké okolí, čelila Monyová v manželství s Ingrem dlouhodobě psychickému i fyzickému týrání.^[7] Po roce 2009 se Monyová s manželem rozešla a ten se odstěhoval z rodinného domu, kam se však vracel. Monyová se svým známým svěřila, že má strach o život, protože ji prý manžel týrá a vyhrožuje smrtí.^[8] Krátce na to ji dne 3. srpna 2011, během hádky, Boris Ingr zavraždil v jejich domě šesti bodnými ranami do břicha a hrudníku.^[9] Za vraždu byl odsouzen na 15 let do vězení. Po smrti Monyové převzal péči o všechny tři syny její bratr Gustav Urbánek.^[1]

Dílo

• Osud mě má rád (1997)
• Milostná strategie (1997)
• Zítra vyjde slunce (1998)
• Jednou za život (2000)
• Manželky na odpis (2002)
• Poslední extáze (2002)
• Tchyně a uzený… (2003) – zfilmováno 2010, režie Lenka Wimmerová^[10]
• Roznese tě na kopytech (2003) – zfilmováno 2013
• Utrhnout se ze řetězu (2003)
• Hra svalů (2004)
• Deník citového vyděrače (2004)
• Ženu ani květinou… (2004)
• Krotitelka snů (2005)
• Otcomilky (2005)
• Jednou nohou v blázinci (2005)
• Opiju tě rohlíkem (2006)
• Střípky z ložnic (2006)
• Pletky s osudem (2006)
• Sebemilenec (2006) – zfilmováno 2013
• Konkurz na milence (2007)
• Kudlanka bezbožná (2007)
• Já o koze, on o voze… (2007)
• Matka v krizi (2008)
• Matka v koncích (2008)
• Hříšný kanec (2009)
• CD Otrokyně lásky (2009)
• Blonďatá stíhačka (2010)
• Dvacet deka lásky (2010)
• Citová divočina (2011)
• Srdceboly (2011)

V kultuře

Měsíc po tragické smrti Simony Monyové vyšly dvě životopisné knihy Simona Monyová – Život a smrt a Tragický osud spisovatelky Simony Monyové. Rodina spisovatelky vydání těchto knih vnímala jako pokus přiživit se na neštěstí veřejně známé osobnosti.^[11]

O životě spisovatelky a její kariéře vzniká (2025) seriál s názvem Monyová. Režie se ujala Zuzana Kirchnerová. Simonu Monyovou ztvární Tereza Ramba, jejího prvního manžela Kryštof Hádek. Spisovatelčiny kamarádky představují Anna Fialová a Simona Kollárová. Půjde o šestidílnou sérii jejíž děj se odehává mezi lety 1997, kdy ji vyšla první kniha, až po rok tragického úmrtí – 2011. Natáčet se začalo v první třetině roku 2025.^[12]