Zasnoubení

Zasnoubení (latinsky sponsalia) je slib dvou osob (snoubenci) o tom, že spolu vstoupí do manželství. Jde vlastně o určitou přípravnou fázi před uzavřením manželství, v České republice právně neupravenou.^[1] Upraveno je ale např. v kanonickém právu a zakládá překážku manželství „impedimentum publicae honestatis“.^[2]

Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska.

Žena a muž si vyměňují zásnubní prsteny

Muž žádá ženu o ruku

Vývoj zásnubních formalit v českých zemích

V českých zemích je pojem zásnub znám už od středověku, kdy se zasnubovali (a zásnuby též rušili) představitelé vládnoucích rodů.^[3] Ještě v první polovině dvacátého století měly zásnuby formu zásnubní hostiny. Ta byla intimnější než svatba. Oznámení zásnub se zpravidla nedělo v tisku, což je vidět z poměru zveřejněných zásnubních a svatebních oznámení.^[4] Zásnubní hostinu pořádali rodiče snoubenky.^[5] V současné době se výraz zasnoubení či zásnuby používá nejen pro takto formálně organizovanou slavnost, ale i tehdy, požádá-li muž o ruku ženu pouze v její společnosti a rodičům je zasnoubení oznámeno následně.^[6]

Právní hledisko v českých zemích

Institut zasnoubení jako smlouvu o smlouvě budoucí znalo již římské právo (sponsalia sunt mentio et repromissio nuptiarum futurarum).^[2] Za právní institut zasnoubení považoval také obecný zákoník občanský z roku 1811, který však přesto výslovně stanovil: „Zasnoubení čili zatímní slib vstoupiti v manželství, nechť byl dán nebo přijat za jakýchkoliv okolností nebo podmínek, nezpůsobuje právního závazku, ani uzavříti manželství samo, ani plniti, co pro případ odstoupení bylo vymíněno.“^[7] Tehdejší právní úprava nicméně s takovým slibem některé právní následky spojovala, např. právo snoubenky na věno a snoubence na výbavu od svých rodičů nebo možnost uzavřít svatební smlouvu a v případě zrušení zasnoubení právo na náhradu nezaviněné skutečné škody a právo požadovat zpět poskytnuté dary.^[8]

Pozdější české právní úpravy již zasnoubení jakožto právní institut neznaly. Zákon o právu rodinném z roku 1949 ještě používal pojem „snoubenci“,^[9] ale zákon o rodině z roku 1963 už muže a ženu, kteří chtěli uzavřít manželství, označoval jako „občany“.^[10] Zasnoubení se do českého práva vrátilo až roku 1998,^[11] avšak opět jen jako právně nezávazná dohoda o uzavření manželství. Obdobně zasnoubení pojímá i občanský zákoník, který roku 2014 zákon o rodině nahradil. Podle něj platí, že snoubenci jsou muž a žena, kteří spolu hodlají vstoupit do manželství.^[12] Zákon po snoubencích ale vyžaduje pouze to, aby před uzavřením manželství navzájem poznali svůj zdravotní stav a aby zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů a bydlení.^[13] I tato právní norma je ale jen deklaratorní, mající více morální rozměr než právní – její nedodržení totiž nemá na platnost manželství vliv. Je jí spíše zdůrazněn význam manželství ve smyslu životního společenství a zdravého prostředí pro založení rodiny.^[14] Zasnoubení tak sice nemá žádné právní následky, je právně nevynutitelné, přesto je jako předchozí dohoda předpokladem k tomu, aby k uzavření manželství následně došlo.^[15]