Suchá jehla

Suchá jehla (jehloryt) je grafická technika tisku z hloubky, která je blízká mědirytu, ale čáry nejsou ostře ohraničené a působí měkce.^[1] V mezinárodním značení má symbol C4.

Mistr domácí knihy, Sv. Šebestián s lučištníky (1475-1480), suchá jehla

Václav Hollar, Zátiší s kožešinami (1647), lept a suchá jehla

T. F. Šimon, Vlastní podobizna (1924), suchá jehla

Naděžda Plíšková, Studie I (1964), suchá jehla

Historie

Techniku suché jehly zavedl kolem roku 1480 anonymní jihoněmecký umělec označovaný jako Mistr domácí knihy (Hausbuchmeister, též Mistr Amsterdamského kabinetu), který v ní vytvořil celé své grafické dílo. Používal desky z měkkého cínu nebo slitiny cínu s olovem. Ty nedovolily větší počet otisků a proto jsou jeho grafické listy, většinou zachované pouze v jediném exempláři, mimořádně vzácné.^[2] Suchou jehlu několikrát použil i Albrecht Dürer a Rembrandt, ale obecně používanou grafickou technikou se stala až od 19. století. Často se kombinuje s jinými postupy, které jsou vhodnější pro různé partie grafického listu. Václav Hollar vytvořil většinu svých tiskových matric technikou leptu a mědirytu, ale pro znázornění měkkých kožešin užíval suchou jehlu.^[3]

Postup

Pro suchou jehlu se užívají měděné desky o síle 0,6-2 mm. Je možné použít i zinek, dural, případně PVC, polykarbonát nebo plexisklo. Deska musí být předem zcela hladká, bez rýh a vyleštěná. K rytí se užívá ostrá jehla z tvrdého kovu broušená do úhlu 50-60 stupňů, o kruhovém nebo hranatém průřezu nebo diamantový hrot.^[4] Ryje se tlakem kolmo k desce a nevzniká tak kovová štěpina jako při užití rydla, ale kov se tlakem jehly pouze rozhrnuje do stran. Tento způsob rytí ztěžuje vedení přímek při souběžném šrafování a jehlou se obtížně vedou i křivky. ^[5] Zdvižený hřebínek kovu na okraji rýhy - grátek, se ponechává na desce. Pouze v místech, kde je vyrytá linie příliš silná a potřebuje zeslabit, se grátek odstraňuje tříhrannou škrabkou (šábrem). Během rytí desky se stopy jehly a vyrytý grátek dají kontrolovat hmatem nebo se kresba zatře směsí loje s olivovým olejem a sazemi. Ta nezasychá a není třeba ji průběžně vymývat.^[6]

Čára suché jehly začíná a končí ostře jako při mědirytu. Při vybarvení desky se tisková barva zadržuje více v okolí grátku než v samotné rýze a při tisku vznikají měkké rozpité linie nebo spojité závoje barvy v místech hustších čar.^[7] Grátek se však při tisku velmi rychle opotřebuje, linie postupně ztrácejí sametovou měkkost a snižuje se kontrast. Proto při této technice jsou nejcennější pouze první otisky. Životnost měděné desky lze prodloužit jejím galvanickým poocelením.^[8]

Suchá jehla je oblíbená pro relativní nenáročnost, protože dovoluje zachytit okamžitý nápad spontánně a bez přípravné kresby. Tisk provádí grafik sám, neboť je třeba dodržet směr stírání barvy napříč vyrytých čar a při vybírání světel. Konečný výsledek může grafik ovlivnit i retrusáží, která scelí jinak značně neklidné plochy. Deska nedovoluje velký počet kvalitních otisků - obvykle méně než 30.^[9][10]