Tự Đức
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Tự Đức (22. září 1829 – 19. července 1883, vlastním jménem Nguyễn Phúc Hồng Nhậm, také Nguyễn Phúc Thì) byl čtvrtý a nejdéle vládnoucí vietnamský císař z dynastie Nguyễn, byl zároveň posledním předkoloniálním císařem Vietnamu. Vládl 36 let, od roku 1847 do roku 1883.
Remove ads
Život
Princ Nguyễn Phúc Hồng Nhậm se narodil dne 22. září 1829, jeho otcem byl císař Thiệu Trị. V roce 1847 se stal po smrti otce jeho nástupcem. Nástupcem svého otce se stal místo svého staršího bratra Hồng Bảoa. Začátek jeho vlády ale provázely problémy.
Cholera a přírodní katastrofy
V létě 1849, rok po jeho korunovaci, zasáhla Vietnam a Kambodžu epidemie cholery. Podle archivů přišlo o život přibližně 600 000 lidí. Podle O'neill Barretta (1982) a Vietnamese Ministry of Health (2007) bylo cholerou postiženo až 2 miliony lidí. Historik Christopher Goscha uvádí jako celkový počet obětí číslo 800 000.[1][2]
V letech 1847 až 1861 byla neobvykle silná období dešťů, po nich následovalo období velkého sucha mezi lety 1864 až 1889. V letech 1880 až 1881 zpustošily Tonkin tajfuny.[3] V roce 1854 zdevastovaly provincie Sơn Tây a Bắc Ninh kobylky.[4]
Konflikt s Hồng Bảem a jeho potomky
Princ Hồng Bảo, nejstarší syn Thiệu Trịa, zosnoval proti bratrovi vzpouru. Mezi jeho příznivce patřili konfuciáni (kteří byli rozzlobeni, protože Hồng Bảo, nejstarší císařův syn, se nestal nástupcem svého otce), stoupenci dynastie Lê, zkorumpovaní mandaríni i katoličtí misionáři. Ke vzpouře ale nikdy nedošlo, v roce 1854 byl Hồng Bảo zatčen a měl být popraven, od toho ale Tự Đứce odradila Từ Dụ, jeho matka. Hồng Bảo spáchal ve vězení sebevraždu.
V roce 1866 se proti němu vzbouřil Hồng Bảoův syn Đinh Đạo. Povstání bylo rozdrceno a Tự Đức nařídil, aby byl Đinh Đạo, jeho bratři a matka usmrceni.
Potlačování křesťanství
Císař Tự Đức pokračoval v politice svých předchůdců, oddělil Vietnam od okolního světa a odmítl veškeré snahy o modernizaci země. Zprávy o jeho osobním životě ukazují na mírného a vzdělaného muže, ale jeho politika vyvolala konflikt s Evropou, který Vietnam nemohl vyhrát. Utlačoval všechny cizince ve Vietnamu, zejména křesťanskou komunitu, která se pokusila svrhnout jeho dědečka Minh Mạnga během povstání, které vedl Lê Văn Khôi. Křesťanský mandarín Nguyễn Trường Tộ se snažil Tự Đứca přesvědčit, že se jedná o sebevražednou politiku, ale ten ho neposlouchal.
Pohřeb Jeana-Louise Bonnarda, po popravě byly jeho ostatky vhozeny do řeky, kde je nalezli křesťané.
Michael Hồ Đình Hy, mandarín, který byl umučen pro svou víru.
Théophane Vénard, francouzský katolický misionář, byl popraven dne 2. února 1861.
Poprava Augustina Schoefflera v Sơn Tây dne 1. května 1851.
Pokusy o reformy
I během pronásledování křesťanů ze strany císaře se u jeho dvora vždy nacházeli katoličtí úředníci, kteří zastávali některé z vysokých pozic. Mezi nimi byl kněz Nguyễn Hữu Thơ, kterého císař vyslal s francouzským knězem do Francie, aby naplánovali založení školy „věd, umění a řemesel“ v Hue, později ale ztratil zájem o realizaci projektu.[5] Další katolický úředník, Nguyễn Trường Tộ, byl vyslán do Evropy, aby najal lidi pro založení školy západního typu, ale sešlo z toho, když Francie anektovala zbytek Kočinčíny.
Nguyễn Trường Tộ zahájil kampaň proti zavedenému konfuciánskému vzdělávání a myšlení ve Vietnamu. Odsoudil konfucianismus jako „zlo, které konfuciánský způsob života přinesl Číně a naší zemi“. Řekl také, že „žádná jiná země na světě nemá tak iracionální systém vzdělávání.“ Nguyễn Trường Tộ se zasazoval o nový, modernizovaný vzdělávací systém podle evropského modelu.[6] Žádný jeho návrh nebyl realizován.[7]
Invaze ze zahraničí
Severní Vietnam (Tonkin), který byl v 40. a 50. letech 19. století zpustošen epidemiemi cholery, přírodními katastrofami a hladomory, nebyl císařským dvorem téměř spravován. V oblasti narostl počet vzpour a pirátství. V roce 1857 čínští muslimští rebelové zaútočili a obsadili oblasti poblíž Tuyên Quangu, kde se nacházely doly.[8]
V roce 1860 byli rebelové zatlačeni zpět, ale nová armáda Bílé vlajky vtrhla do Tonkinu a ovládala území dolů do roku 1863, což narušilo obchod s opiem a také finance. V roce 1862 císař pověřil Nguyễn Bá Nghiho, aby bojoval proti rebelům Bílé vlajky.[9] Bílé vlajky podnikly sérii ničivých nájezdů v Hưng Hóa, Cao Bằng, Thái Nguyên, a deltě Rudé řeky, přitom znefunkčnily místní samosprávu. V létě 1865 Bílé vlajky přepadly vietnamská vojska v Tuyên Quangu a zabily tři sta vojáků.[8] V únoru 1868 Bílé vlajky dobyly Lục Yên. Protože Vietnamci nebyli schopni Bílé vlajky porazit, začali najímat čínské žoldnéře. V roce 1860 si čínský obchodník s opiem Che Ťün-čchang naverboval vlastní vojáky, aby chránil obchod s opiem před Bílými vlajkami. Jeho soukromá armáda fakticky vyhnala Bílé vlajky z Lào Cai.[10]
V roce 1865, po pádu Nebeského království Tchaj-pchingů, uprchl Liou Jung-fu k hranici Číny s Vietnamem a založil armádu Černé vlajky.[11] Vietnamci uzavřeli spojenectví s Černými vlajkami, aby bojovali proti Bílým vlajkám. V roce 1868 vypukla v Tonkinu válka mezi Bílými a Černými vlajkami, která skončila porážkou Bílých vlajek.[12]
Nové vlny čínských rebelů v podobě armády Žluté vlajky v březnu 1868 překročily hranice a zaútočily na místní úřady.[13] Příslušníci Žlutých vlajek obsadili rozsáhlá území v Tonkinu a operovali v nich až do roku 1885.
Útok Francie
Francie a Španělsko reagovaly na pronásledování křesťanů a v letech 1858–1862 zaútočily z jižního Vietnamu. Císařova armáda nějakou dobu statečně bojovala, ale zastaralé zbraně a taktika se nedala porovnat s Francouzi.
Povstání proti císaři
Aby toho nebylo málo, císař se musel vypořádat s povstáními, která pro dynastii Nguyễn byla běžnou záležitostí. Došlo ke stovkám malých povstání proti vládě dynastie. Nejsilnějším zdrojem problémů byly neúčinné pokusy zamezit činnosti křesťanských misionářů, včetně popravy španělského biskupa, což bylo použito k ospravedlnění francouzské a španělské invaze, jež vedla k pádu Saigonu. Rozkazem z roku 1848 Tự Đức nařídil všem vietnamským konvertitům na katolické náboženství, aby se zřekli své víry, jinak budou označeni za kacíře.
Poslední roky života
Související informace naleznete také v článku Saigonské smlouvy.
Když vypukla další povstání a Francouzi postupovali k hlavnímu městu, Tự Đức se obával, že se jeho autorita hroutí. Dával přednost dohodě s Francouzi, aby mohl povstání potlačit, protože i když Francie může požadovat ponižující ústupky, rebelové by ho s největší pravděpodobností sesadili nebo zabili. Podepsal tzv. první saigonskou smlouvu smlouvu o prohlášení nejjižnější části Vietnamu, Kočinčíny, za francouzskou kolonii, což v zemi vyvolalo obrovské pozdvižení.
V roce 1874 byl donucen signovat tzv. druhou saigonskou smlouvu, známou též jako Philastrova smlouva, podle francouzského diplomata Paula Philastreho. Jejím obsahem bylo podřízení vietnamské zahraniční politiky Francii a uznání záboru Kočinčíny. Francie navíc získala právo exteritoriality a svobodné plavby po Rudé řece. V roce 1876 ale vyslal delegaci do Pekingu. Další vietnamská mise v roce 1880 vzdala hold čchingskému dvoru. Dne 10. listopadu 1880 čínský velvyslanec v Paříži oznámil, že Vietnam je stále vazalem Číny, a odmítl francouzsko-vietnamskou smlouvu z roku 1874. V následujícím roce vyslala říše Čching do Vietnamu vyslance, aby vyjednali obchodní vztahy.[14]
Smrt
Císař Tự Đức se nedožil nejhorších dopadů kolonialismu na svou zemi a byl také posledním vietnamským monarchou, který vládl nezávisle. Neměl žádné děti. Zemřel v roce 1883 a podle legendy dříve, než zemřel, proklel Francouze. Jeho nástupcem se stal jeho adoptivní syn Dục Đức, ale po třech dnech vlády byl dvorními úředníky sesazen.
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads