Tenis na Letních olympijských hrách 1924

Tenis na Letních olympijských hrách 1924 v Paříži měl na programu celkem pět soutěží, v jehož rámci se představily mužská dvouhra a čtyřhra, ženská dvouhra a čtyřhra, stejně jako smíšená čtyřhra. Opakoval se tak herní plán nastolený na předchozích antverpských hrách.

Tenis na Letních olympijských hrách 1924
Datum	13.–21. července 1924
Ročník	7.
Místo	Stade Olympique de Colombes Paříž, Francie Francie
Povrch	antuka / venku[1]
Počet	124 tenistů (89 mužů a 35 žen) z 27 zemí
Vítězové zlaté medaile
mužská dvouhra
Vincent Richards
ženská dvouhra
Helen Willsová Moodyová
mužská čtyřhra
Francis Hunter / Vincent Richards
ženská čtyřhra
Hazel Wightmanová / Helen Willsová Moodyová
smíšená čtyřhra
Hazel Wightmanová / R. Norris Williams
Tenis na letních olympijských hrách
< 1920   (oficiální) 1988 >
< 1920 (ukázkový) 1968 >

Tenis byl v roce 1924 vyřazen z rodiny olympijských sportů na dalších 64 let a vrátil se zpět až na soulské olympiádě roku 1988. Smíšená čtyřhra byla na program opět zařazena až na londýnských Hrách XXX.  olympiády v roce 2012.

V mezidobí se tenis představil pouze dvakrát v roli ukázkového sportu na LOH 1968 a LOH 1984.

Olympijský turnaj

Olympijský turnaj se konal mezi 13.–21. července 1924 na otevřených antukových dvorcích Stade Olympique de Colombes poblíž Paříže. Aréna pro 45 tisíc diváků, otevřená v roce 1907, hostila kromě tenisu také další sporty – atletiku, část gymnastiky, jezdectví, cyklistiky, ragby, fotbalu a dvě disciplíny moderního pětiboje.

Američtí reprezentanti v tenisu vyhráli zlaté medaile ve všech pěti soutěžích. Francouzská dvojnásobná olympijská vítězka Suzanne Lenglenová měla na zahajovacím ceremonilu složit slib za sportovce. O necelý měsíc dříve však odstoupila z wimbledonského semifinále pro rozvoj žloutenky a olympiády se nezúčastnila. Do jejího průběhu se naopak zapojili francouzští „Čtyři mušketýři“ – Jean Borotra, Jacques Brugnon, Henri Cochet a René Lacoste, kteří získali dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili.

Překvapením ženského singlu se stala semifinálová výhra Francouzky Julie Vlastové nad úřadující wimbledonskou šampionkou Kathleen McKaneovou z Velké Británie, jež si odvezla bronzový kov. Francouzská hráčka skončila na druhém místě po finálové porážce od favorizované Američanky Helen Willsové Moodyové.

Závěrečný duel ženské čtyřhry měl stejné složení jako finále wimbledonského grandslamu, hraného o tři týdny dříve. Američanky Hazel Wightmanová s Helen Willsovou Moodyovou v něm zdolaly po setech 7–5 a 8–6 britskou dvojici Phyllis Covellová a Kathleen McKaneová, a opět triumfovaly. V každé sadě však doháněly nepříznivý vývoj gamů 2–5.

V utkání o titul ze smíšené čtyřhry na sebe narazily dva americké páry. Na zlato dosáhli Hazel Wightmanová s Richardem N. Williamsem po vítězství nad dvojicí Marion Jessupová a Vincent Richards 6–2 a 6–3. Williams si před finále těžce podvrtl kotník a pro omezený pohyb na dvorci zvažoval odstoupení. Spoluhráčka Wightmanová jej přesvědčila ke hře a během zápasu byla aktivnějším členem páru. Poražený Vincent Richards však den před skončením mixu vyhrál mužskou dvouhru, když ve finále zdolal Francouze Henriho Cocheta po pětisetové bitvě 6–4, 6–4, 5–7, 4–6 a 6–2.

Vyřazení tenisu z olympijského programu

Mezinárodní tenisová federace (ILTF) měla výhrady k organizaci pařížského turnaje.^[2] Na Mezinárodní olympijský výbor (MOV) vznesla řadu ultimativních požadavků, které nebyly splněny. Naopak MOV usiloval o uznání statusu olympijského turnaje za tenisové mistrovství světa. Mezi další příčiny ukončení tenisové události se zařadil dlouhodobý nezájem o start ze strany nejlepších světových tenistů a postupná komercionalizace tenisu.^[3] V důsledku neshod došlo k vyřazení tenisu z olympijského programu na dalších 64 let.

Definitivní potvrzení vyřazení tenisu bylo odsouhlaseno na 27. zasedání Mezinárodního olympijského výboru (MOV) v Amsterdamu, probíhajícího v červenci a srpnu 1928. Jednalo se o důsledek krachu jednání mezi MOV a Mezinárodní tenisovou federací. K výše uvedeným neshodám se přidružil i problém přesného definování amatérismu.^[4]

Zúčastněné země

Celkově nastoupilo sto dvacet čtyři tenistů z dvaceti sedmi zemí:

• Argentina (ARG) – 5
• Austrálie (AUS) – 2
• Belgie (BEL) – 8
• Čínská republika (ROC) – 4^[5]
• Československo (TCH) – 5
• Dánsko (DEN) – 5
• Finsko (FIN) – 4
• Francie (FRA) – 10
• Chile (CHI) – 2
• Indie (IND) – 6
• Irsko (IRL) – 4
• Itálie (ITA) – 8
• Japonsko (JPN) – 4
• Jihoafrická unie (RSA) – 4
• Jugoslávie (YUG) – 1
• Lucembursko (LUX) – 1
• Maďarsko (HUN) – 5
• Mexiko (MEX) – 2
• Nizozemsko (NED) – 5
• Norsko (NOR) – 4
• Portugalsko (POR) – 1
• Rumunsko (ROU) – 3
• Řecko (GRE) – 3
• Spojené státy americké (USA) – 9
• Španělsko (ESP) – 8
• Švédsko (SWE) – 4
• Švýcarsko (SUI) – 4
• Velká Británie (GBR) – 10

Přehled medailí

Medailisté

Soutěž	Zlato	Stříbro	Bronz
Mužská dvouhra	Vincent Richards Spojené státy americké (USA)	Henri Cochet Francie (FRA)	Umberto De Morpurgo Itálie (ITA)
Ženská dvouhra	Helen Willsová Moodyová Spojené státy americké (USA)	Julie Vlastová Francie (FRA)	Kathleen McKaneová Velká Británie (GBR)
Mužská čtyřhra	Francis Hunter  Vincent Richards Spojené státy americké (USA)	Jacques Brugnon  Henri Cochet Francie (FRA)	Jean Borotra  René Lacoste Francie (FRA)
Ženská čtyřhra	Hazel Wightmanová  Helen Willsová Moodyová Spojené státy americké (USA)	Phyllis Covellová  Kathleen McKaneová Velká Británie (GBR)	Evelyn Colyerová  Dorothy Shepherdová-Barronová Velká Británie (GBR)
Smíšená čtyřhra	Hazel Wightmanová  R. Norris Williams Spojené státy americké (USA)	Marion Jessupová  Vincent Richards Spojené státy americké (USA)	Kornelia Boumanová  Hendrik Timmer Nizozemsko (NED)

Pořadí národů

Pořadí	Země	Zlato	Stříbro	Bronz	Celkově
1	Spojené státy americké (USA)	5	1	0	6
2	Francie (FRA)	0	3	1	4
3	Velká Británie (GBR)	0	1	2	3
4	Itálie (ITA)	0	0	1	1
	Nizozemsko (NED)	0	0	1	1
Celkově		5	5	5	15