Trávnice (odbojová skupina)

Trávnice byla ilegální vojenská odbojová (povstalecká) skupina založená v roce 1944.^[1] Jejími zakladateli byli štábní kapitán Adam Wohlrath a podporučík v záloze Ing. Alois Kraus. Skupina působila převážně ve Vršovicích a Nuslích; měla spojení s menšími odbojovými povstaleckými skupinami v Hostivaři, Chodově, Řevnicích, Kunraticích a Uhříněvsi.^[1] Během pražského květnového povstání 1945 splnila skupina Trávnice svoje vymezené regionální bojové úkoly a své odbojové poslání dobře.^[1] Po skončení druhé světové války byla úloha povstalecké skupiny Trávnice v éře komunistické historiografie silně bagatelizována a někdy i zcela popírána.^[1]

Pamětní medaile odbojové skupiny Trávnice

Před pražským povstáním

Těsně před vypuknutím pražského květnového povstání 1945 se velení skupiny Trávnice kontaktovalo se skupinami "Alex" a "Bartoš".^[1] Dne 4. května 1945 proběhlo na ministerstvu financí ^{[p 1]} jednání o zapojení pražských povstaleckých skupin, které byly součástí ilegální organizace Trávnice, do celkové sestavy Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš. Jednání proběhlo mezi podplukovníkem generálního štábu Františkem Bürgerem a velitelem Trávnice štábním kapitánem Adamem Wohlrathem.^[3][1] Po krátkém jednání však k dohodě o zapojení Trávnice pod Velitelství "Bartoš" nedošlo. I když Trávnice dávala k dispozici několik set bojeschopných mužů, důvěru Františka Bürgera si nezískala.^[3] Svoji roli zde sehrály nejen Bürgerovy obavy před možnou provokací ze strany gestapa, ale i příliš rychlý vývoj revolučních událostí.^[1]

Velitelé a složky Trávnice

Ilegální skupinu Trávnice před pražským povstáním tvořily tři skupiny:^[1]

• Krausova skupina a Vršovická oblast (oběma velel Adam Wohlrath),
• oblast Holešovic (té velel kapitán letectva Stanislav Engler),
• skupina pod velením štábního kapitána pěchoty Františka Horkého.

Během povstání zastával funkci "vojenského poradce velitele" podplukovník pěchoty Boris Palička. Jako zástupce velitele Trávnice v průběhu pražského povstání pak fungoval štábní kapitán pěchoty František Horký.

Trávnice v pražském povstání

V sobotu dne 5. května 1945 (po vypuknutí povstání) se na dvoře fary u kostela svatého Jakuba ve středu Prahy soustředila nejsilnější složka Trávnice (tzv. "pohyblivá záloha").^[1] Uskupení čítalo asi 180 mužů a jeho velitelem byl podporučík v záloze Ing. Alois Kraus. Jednotka se později přesunula do prostoru vršovického nádraží.^[1]

Ještě 5. května 1945 odzbrojili povstalci na vršovickém nádraží sanitní vlak Wehrmachtu. Tím získali poměrně velké množství zbraní. Tyto pak byly použity při bojích v Michli, Nuslích a na Pankráci.^[3]

Vršovické nádraží

Na vršovickém nádraží ^{[p 2]} již v předstihu dojednal Adam Wohlrath s přednostou nádraží vrchním inspektorem R. Hladíkem, že na nádraží bude sídlit (po dobu povstání) velitelství Trávnice. To bylo zřízeno 5. května 1945 ve 22.00 hodin v místnostech ČSD^[3] a okamžitě začalo podchycovat spontánně probíhající akce železničářů a lidových dobrovolníků, kteří se aktivovali na tomto úseku. Ihned byly formovány jednotky dobrovolníků, které formálně podléhaly Trávnici. Dobrovolníci byli vyzbrojováni a dostalo se jim základního bojového výcviku. Tomuto úseku velel osobně Adam Wohlrath.^[3]

Odbojová skupina ETA

Na konci druhé světové války vznikla v továrně ETA ^{[p 3]} (dislokované v těsné blízkosti vršovického nádraží na katastru Nuslí) povstalecká skupina. Ta zasáhla během pražského povstání nezanedbatelnou měrou do bojů ve svém okolí.^[3] Její příslušníci totiž sestavili dva (pramen ^[4] uvádí počet tři) improvizované povstalecké "obrněnce":^[3]

• Nákladní automobil Ford osazený ukořistěným německým rychlopalným tříhlavňovým malorážním protiletadlovým dělem^[4] (k tomuto kanonu se v továrně ETA během války vyvíjela elektronika) a
• polopásový německý transportér Maultier (vybavený taktéž rychlopalným tříhlavňovým kanónem).

Obě vozidla v rukou povstalců představovala poměrně velkou palebnou sílu. Geografická blízkost nedalekého vršovického nádraží a továrny ETA logicky vyústila v provázání odbojové činnosti skupiny ETA s povstaleckým velitelstvím Trávnice.^[3]

Povstalecké obrněné vlaky

Povstalečtí zbrojíři Trávnice spolu s dělníky z vršovického závodu ETA postupně vytvořili (nebo přestavěli) ve Vršovicích celkem osm souprav improvizovaných obrněných vlaků.^[3] Vlaky byly vytvářeny přestavbou ukořistěných německých vlaků, které dobyli povstalci na různých místech Prahy. ^[5] Vlaky měly svoje symbolická jména a svoje velitele:^[5]

Na vršovickém nádraží povstalci získali tyto vlakové soupravy:

• Praha (velel: poručík dělostřelectva Zdeněk Šmucr)
• Moskva (velel: nadporučík pěchoty v záloze Josef Kvíz / poručík dělostřelectva Otto Rozsíval)
• Vršovice (velel: poručík dělostřelectva K. Chrášťanský)
• Orlík I (velel: poručík Ing. Jiří Waldheger).

Na trati mezi Hostivaří a Uhříněvsí získali povstalci tři vlaky:^[5]

• Žižka (velel: podporučík dělostřelectva v záloze dr. Zd. Lukeš + rotný František Kulhánek)
• Libuše (velel: podporučík v záloze Václav Hatan)
• Uhříněves (velel: poručík dělostřelectva Otto Rozsíval)

a na smíchovském nádraží pak:^[5]

• Smíchov (velel: poručík dělostřelectva Ing. Josef Jiroušek).

Operační činnost vlaků koordinoval štábní kapitán dělostřelectva Otomar Hrdina. Vlaky se chránily dodatečně přidávanými pancéřovými pláty.^[5] Palebně byly vlaky vyzbrojovány většinou ukořistěnými německými protiletadlovými rychlopalnými kanóny ráže 30 mm a trojhlavňovými velkorážními kulomety (ráže 15 - 22 mm). Palebné prostředky vlaků byly umístěny v betonových skružích na plošinových vagonech.^[3] Tyto vlaky pak operovaly v úseku vršovického nádraží a zasáhly i do bojů na jiných místech celé pražské povstalecké jihovýchodní fronty (ve Vršovicích, Nuslích, Michli a na Spořilově).^[3]

Tyto obrněné vlaky po skončení druhé světové války popisoval Adam Wohlrath těmito slovy:

Vlaky měly většinou po dvou bojových vozech, vyzbrojených rychlopalnými protiletadlovými děly ráže 30 mm a protiletadlovými tří až čtyř hlavňovými kulomety ráže 22mm, umístěnými v betonových věžích na plochých železničních vozech. Byly k nim přiděleny kryté i otevřené vozy pro obsluhu, úderné čety a skladiště munice. Velitelé vlaků iniciativně starali se o obrnění všech vozů, které bylo zlepšováno v každé volné chvíli. Stěny vozů byly obloženy pražci a ocelovými 1 cm tlustými deskami, které byly nalezeny na nádraží ve velkém množství.

Adam Wohlrath, popis povstaleckých vlaků, ^[5]

Ve dnech 9. až 11. května 1945 doprovázely tyto obrněné vlaky z vršovického nádraží první osobní vlaky z Prahy do Tábora, Plzně a dalších míst republiky. Osádky těchto obrněných vlaků se na mnoha místech ještě střetly s tlupami příslušníků SS a v boji je rozprášily.^[5]

Zhodnocení významu Trávnice a její poválečný osud

Svoje vymezené místní poslání během pražského povstání skupina Trávnice splnila úspěšně.^[1] Po skončení druhé světové války začalo velení Trávnice budovat rozsáhlou písemnou agendu. (V odbojářském archivním fondu 37 zaujímá objem této agendy téměř 900 listů.)^[1] Navíc velení Trávnice nekriticky nadsazovalo svůj odbojový a povstalecký význam a někteří jeho členové si po válce začali přivlastňovat nepřiměřené velitelské zásluhy.^[1] Mezi členy Trávnice byly i některé pochybné existence.^[1] Tyto uvedené skutečnosti vedly později prověřovací odbojářské orgány k tvrdým zásahům proti Trávnici, což vedlo i k tomu, že za komunistického režimu byla činnost Trávnice bagatelizována a ve finále pak zcela popírána.^[1] Souviselo to i se skutečností, že většina členů velitelského sboru byla nekomunisticky orientována.^[1]