Škoda 24FC
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Škoda 24FC (obchodním jménem TriHyBus, původně H2bus) je český hybridní autobus na vodíkový pohon, elektrobus čerpající energii z palivových článků, který byl vyvíjen od roku 2006 Ústavem jaderného výzkumu v Řeži.[1] Prototyp byl dokončen v polovině roku 2009 a do provozu má být nasazen u firmy Nerabus (skupina Veolia Transport Česká republika) na lince městské hromadné dopravy v Neratovicích,[1] případně na dalších linkách.[2]
Remove ads
Historie vývoje
Evropská unie založila v lednu 2004 speciální technologickou platformu pro podporu výzkumu a vývoje vodíkového pohonu (existuje i obdobná česká platforma[3]). Ústav jaderného výzkumu v Řeži je hlavním řešitelem projektu českého vodíkového autobusu.[1] Podle BUSportálu.cz se má jednat o první autobus s touto technologií v České republice i v nových zemích EU, ačkoliv již v roce 2005 existovalo na světě kolem 600 prototypů vodíkových automobilů, v roce 2009 kolem tisíce.[1] Předpokládá se, že v roce 2030 bude nejméně třetina vyráběných automobilů mít vodíkový pohon.[1] V západní Evropě (Barcelona, Berlín, Londýn či Reykjavík) již vodíkové autobusy na některých linkách experimentálně jezdí.[4] Česká verze má však mít vyšší účinnost a delší dojezd,[5] protože má být první ve využití elektrické energie ze tří zdrojů.[6]
Technologická zařízení pro vodíkový pohon vozidla vyvíjí od roku 2006 Ústav jaderného výzkumu v Řeži, vývojový tým vede Luděk Janík a na vývoji pracují ještě další tři pracovníci ÚJV.[1] Cílem projektu s názvem FCZ-H2BUS[2] (způsob psaní spojovníku v názvu projektu se různí, píše se též FCZ-H2-BUS nebo FCZ H2-BUS) je představit vodíkový pohon veřejnosti a tím napomoci jeho širšímu využití v dopravě.[1] Náklady na vývoj a úpravu autobusu na vodíkový pohon jsou asi 30 milionů Kč. Na financování autobusu i čerpací stanice se podílejí i strukturální fondy Evropské unie (operační fond Infrastruktura[7]) a Ministerstvo dopravy České republiky (z kapitoly pro rozvoj alternativních paliv[7]),[8] které se dohromady podílí na celém projektu 75 %,[9] a to 56 % Evropská unie a 19 % Ministerstvo dopravy ČR, zbytek hradí partneři projektu.[10]
Karoserii typu Citelis 12M dodala společnost Irisbus Iveco[8] Elektrický pohon a řídicí systém dodala Škoda Electric.[1] Palivový článek, nádrže a další vodíkovou infrastrukturu dodává společnost Proton Motor z bavorského Puchheimu.[1] Na projektu dále spolupracuje IFE Halden z Norska, JRC Petten z Nizozemska, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze a dopravní společnost Nerabus s. r. o. Konečnou kompletaci a uvedení do chodu má provést Škoda Electric.[11]
V polovině února 2009 ÚJV oznámil, že vozidlo již zkušebně jezdí na elektřinu z akumulátorů a ultrakapacitorů a vodíková část technologie má být dokončena do dvou měsíců.[1]
Vzhledem k propagačnímu účelu prototypu má být se zavedením vozidla spojena propagační kampaň a prostor pro cestující bude vybaven LCD monitorem MMI, který bude zobrazovat aktuální energetické procesy během jízdy.[5][7][11]
Remove ads
Zkušební provoz v Neratovicích
Prototyp má být od poloviny roku 2009 nasazen do zkušebního provozu u firmy Nerabus (skupina Veolia Transport Česká republika) na lince městské hromadné dopravy v Neratovicích.[1]
Vodíková čerpací stanice za asi 20 milionů Kč, první na území České republiky,[2] byla vybudována v areálu společnosti Nerabus a provozuje ji společnost Linde Gas,[1] která po světě provozuje již několik desítek takových stanic.[8] Vodík je do stanice dovážen z Ostravy,[8] ačkoliv původně byl projekt zacílen na Neratovice kvůli přebytku vodíku produkovaného Spolanou Neratovice[7] při parním reformingu zemního plynu[12] a informace o použití neratovického vodíku se objevují dosud.[12][13] Stanice, první svého druhu v Česku a střední a východní Evropě, byla slavnostně otevřena 5. listopadu 2009.[14][15]
Společnost Linde Gas a. s. byla vybrána ve výběrovém řízení a smlouvu s ÚJV uzavřela v říjnu 2007.[2] Stanice je na vzdálenost dojezdu od nejbližší další vodíkové čerpací stanice v Drážďanech, což umožní využití i zahraničním vodíkovým automobilům.[9]
Remove ads
Popis
Autobus má karoserii Irisbus Citelis o délce 12 metrů.[5][6] Pohotovostní hmotnost celého vozidla má být 14 tun, celková hmotnost 18 tun.[5][6] Maximální rychlost má být 65 km/h.[5][6]
Hnací asynchronní elektromotor má výkon 120 kW[5][6][12] (některé zdroje psaly o výkonu 50 kW[1][12]).
Energetické zdroje mají mít celkový výkon přes 200 kW.[12] Zdrojem elektrické energie mají být
- palivové články 48 kW PEM[5][6] (původně se uváděl výkon asi 100 kW[11])
- trakční akumulátor shromažďující rekuperovanou brzdnou energii, typ Li-Ion (max. 100 kW, 26 kWh, 422V, LiFePO4),[5][6] původně byl zmiňován akumulátor NiCd[11]
- ultrakapacitory pokrývající proudové špičky při rozjezdu[1] (celkem 17, 8F, 780V, max. 200 kW, využitelná energie 0,32 kWh)[5][6]
Vodík má být umístěn v plynném stavu pod tlakem 35 MPa v tlakových lahvích na střeše autobusu,[11] a to čtyři nádoby s celkovým objemem 820 litrů,[5][6] které mají pojmout až 20 kg vodíku.[1] Některé zdroje psaly v roce 2007 o 8 nádobách po 205 litrech, celkem pro 41 kg vodíku.[11][16]
Spotřeba se odhaduje asi na 7,5 kg[5][6] nebo 8 kg vodíku na 100 kilometrů.[9] Původně se psalo o dojezdu 400 až 500 kilometrů,[7] později o dojezdu 250 kilometrů[5] nebo necelých 300 kilometrů.[1]
Náklady na kilometr jízdy mají být srovnatelné s naftovými autobusy,[9] vodíkové vozidlo však emituje jen vodní páru. Na vodík se zatím na rozdíl od jiných paliv nevztahuje spotřební daň.[13]
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads