český politik a ekonom From Wikipedia, the free encyclopedia
Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky.
prof. Ing. Václav Klaus, CSc., dr. h. c. mult. | |
---|---|
![]() Václav Klaus (2022) | |
2. prezident České republiky | |
Ve funkci: 7. března 2003 – 7. března 2013 | |
Předseda vlády | Vladimír Špidla Stanislav Gross Jiří Paroubek Mirek Topolánek Jan Fischer Petr Nečas |
Předchůdce | Václav Havel |
Nástupce | Miloš Zeman |
1. předseda vlády České republiky (7. v rámci federace do 31. 12. 1992) | |
Ve funkci: 2. července 1992 – 2. ledna 1998 | |
Prezident | Václav Havel |
Předchůdce | Petr Pithart (v rámci federace) |
Nástupce | Josef Tošovský |
Místopředseda druhé vlády M. Čalfy | |
Ve funkci: 3. října 1991 – 2. července 1992 | |
Ministr financí ČSSR / ČSFR | |
Ve funkci: 10. prosince 1989 – 2. července 1992 | |
Předseda vlády | Marián Čalfa |
Předchůdce | Jan Stejskal |
Nástupce | Jan Klak |
3. předseda Poslanecké sněmovny PČR | |
Ve funkci: 17. července 1998 – 20. června 2002 | |
Předchůdce | Miloš Zeman |
Nástupce | Lubomír Zaorálek |
1. předseda ODS (v letech 2002–2008 také čestný předseda ODS) | |
Ve funkci: 21. dubna 1991 – 15. prosince 2002 | |
Předchůdce | subjekt vznikl |
Nástupce | Mirek Topolánek |
Předseda Občanského fóra | |
Ve funkci: 13. října 1990 – 23. února 1991 | |
Nástupce | subjekt zanikl |
Poslanec Poslanecké sněmovny PČR | |
Ve funkci: 1. června 1996 – 7. března 2003 | |
Poslanec Federálního shromáždění (SL) | |
Ve funkci: 7. června 1990 – 31. prosince 1992 | |
Stranická příslušnost | |
Členství | OF (1989–1991) ODS (1991–2003) |
Nestraník | |
prezident ČR | (2003–2013) |
Narození | 19. června 1941 (83 let) Praha Protektorát Čechy a Morava |
Choť | Livia Klausová (od 1968) |
Rodiče | Marie Klausová Václav Klaus |
Děti | Václav Klaus ml. Jan Klaus |
Příbuzní | Alena Jarochová (sestra) Jaroslav Jaroch (švagr) Eliška Klausová Kateřina Klausová Vojtěch Klaus Jakub Klaus (vnoučata) |
Sídlo | Kobylisy a Jugoslávská 659 |
Alma mater | VŠE v Praze Cornellova univerzita |
Profese | politik, ekonom a učitel |
Náboženství | Církev československá husitská |
Ocenění | Adam Smith Award (1992) Čestné občanství města Tábora (1995) Zelená perla (1995) Europäischer Handwerkspreis (1996) velkokříž Řádu Isabely Katolické (2004) Zelená perla (2005) Řád bílé orlice (2007) Zelená perla (2007) Řád Bílého lva (2019) |
Podpis | ![]() |
Webová stránka | www |
Commons | Václav Klaus |
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí Československa ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády České republiky a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.
Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1998–2002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008.
Po svém odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 opustil Klaus aktivní politiku. Nadále se však vyjadřuje k otázkám vnitřní i zahraniční politiky, například k problémům v Evropské unii či k evropské migrační krizi a kritizuje omezování lidské svobody ve jménu různých ideologií, např. liberální demokracie.[1] Zúčastňuje se také často mezinárodních konferencí a seminářů na různá témata po celém světě.
Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč.[2] Otec Václava Klause Václav (1901–1974) byl povoláním účetní.[3] Jeho matka Marie rozená Kailová (1914–2006) pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní.[4] Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou.[5][6]
Václav Klaus má o dva roky mladší sestru Alenu Jarochovou, která po okupaci Československa roku 1968 emigrovala i s manželem, zubním lékařem Jaroslavem Jarochou (1934–2023) do Švýcarska. Dnes žije nedaleko Curychu a má švýcarské občanství.[7][8]
Václav Klaus prožil své dětství v centru Prahy.[9] Během druhé světové války se při hlášených náletech spojenců s rodinou několikrát utíkal schovat z pátého patra bydliště do sklepa.[9] Dle jeho vzpomínek bylo od jeho domu v okruhu asi půl kilometru naprosto vybombardováno šest budov.[9] Na konci války se účastnil Pražského povstání.[10] Když mu byly necelé čtyři roky, pomáhal s rodiči na rohu Jugoslávské a Bělehradské ulice, v jejichž blízkosti začal boj o Český rozhlas, stavět barikádu.[10] Jeho zážitky z dětství ho později odrazily v politických názorech a „ostražitosti“ vůči Německu, kde několikrát při svých vystoupeních provokativně říkal, že se nenarodil v Československu ale „im Protektorat Böhmen und Mähren“.[9] Po celou dobu své politické kariéry například striktně odmítal prolomení Benešových dekretů nebo německý ordoliberalismus, prosazovaný CDU k dosažení sociálně-tržního hospodářství.
Klausovi rodiče kladli důraz na jeho dobré výsledky ve škole a mimoškolní aktivity. Mimo jiné Václav Klaus působil několik let v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu, později byl juniorským i dorosteneckým reprezentantem Československa v basketbalu, což mu umožnilo získat zkušenosti z pobytů v zahraničí, a téměř deset let hrál celostátní první ligu v tomto sportu (Slavoj Vyšehrad 1959/60 a 1966/67, Slovan Orbis Praha 1962/63 a Dukla Praha Dejvice 1963/64).[11] V basketbalovém oddíle Dukla Praha pak také strávil povinnou vojenskou službu.[12]
Václav Klaus studoval v letech 1958–1963 ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze.[13] Jako ekonomy, kteří ovlivnili jeho ekonomické uvažování, později uvedl Friedricha Hayeka[14], Miltona Friedmana[15], Ludwiga von Misese[16], Paula Samuelsona[17] a Josefa Schumpetera[18]. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií, dcerou Štefana Mištiny, pocházející z Oravy na Slovensku.
Po vysoké škole a úspěšném konkursu nastoupil Klaus na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV. V šedesátých letech absolvoval dva studijní pobyty na Západě, roku 1966 na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli a roku 1969 na Cornellově univerzitě ve Spojených státech amerických. V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd.[12] Angažoval se v reformních periodikách Tvář a Literární noviny, kde publikoval sloupky pod pseudonymem Dalimil.[12]
Po pražském jaru byl Klaus podle svých slov z politických důvodů nucen opustit vědeckou kariéru a v roce 1970 odešel do Státní banky československé (SBČS), kde pracoval na různých pozicích až do roku 1987.[12] V roce 1968 se oženil s Livií Mištinovou,[19] se kterou následně měl dva syny, Václava (* 1969)[20] a Jana (* 1974).
Od roku 1979 pořádal pravidelné semináře o ekonomických otázkách. Zúčastňovala se jich řada budoucích politiků.[pozn. 1] Kvůli této aktivitě začala Klause sledovat Státní bezpečnost (StB),[22] která semináře považovala za „pravicové“.[23][24] Založila na něj a vedla svazek pod krycím jménem Kluk,[22][23][24] nasadila na Klause své agenty, odposlouchávala jeho telefony, tajně mu prohledala kancelář a nasadila do ní odposlouchávací zařízení.[24] V roce 1986 StB pořádání dalších seminářů znemožnila a svazek 11. srpna t. r. uzavřela.[25][26][23]
V roce 1987 se Klaus vrátil k akademické činnosti jako analytik v Prognostickém ústavu ČSAV. StB na něj v dubnu 1988 založila další svazek pod krycím jménem Rek.[25][27] Není jasné, co bylo důvodem obnoveného zájmu StB o Klause, svazek byl 9. prosince 1989 skartován.[28] V té době již Klaus cestoval do zahraničí včetně nekomunistických zemí a vystupoval v západních médiích.[25] Pět dní před začátkem revoluce (12. 11. 1989) vystoupil v diskusním pořadu rakouské televize ORF, kde prohlásil, že se socialistickým systémem ekonomiky Československo nepřežije rok 2000 a obhajoval politiku pomalých postupných ekonomických reforem.[29][30]
Několik dní po 17. listopadu 1989 se Václav Klaus dostal na doporučení Rity Klímové do centra Občanského fóra (OF),[31] kde byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého.
Již 10. prosince 1989 se stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. Od června 1990 pokračoval na stejném postu pod Čalfovým vedením také ve federální vládě ČSFR a v říjnu 1991 byl jmenován i jejím místopředsedou. V červenci 1992 byl jmenován předsedou české vlády.
Od konce roku 1989 až do demise své vlastní druhé vlády v roce 1997 tak Klaus nepřetržitě byl jedním z klíčových členů vlády, od roku 1992 tím zdaleka nejvlivnějším. Mimo jiné se směrodatně podílel na přeměně socialistické ekonomiky v kapitalistickou, na rozdělení Československa i na formování politické scény transformací Občanského fóra a vytvořením pravicové Občanské demokratické strany.[32]
Občanské fórum vzniklo jako názorově široce rozkročené nehierarchické hnutí se slabými strukturami, což omezovalo jeho akceschopnost.[33] Již na jaře 1990 se v něm začaly projevovat spory o jeho směřování. Václav Klaus se do nich zapojil několik měsíců po parlamentních volbách, konaných v červnu 1990.[34] Zastával názor, že OF je potřeba přeměnit na jasně definovaný politický subjekt s pevnější hierarchií, který by byl schopen prosadit potřebné reformy.[35] Protože již před volbami z OF odešly některé levicové skupiny včetně sociální demokracie, hnutí se posunulo politicky doprava.[36] Do červnových voleb šlo OF se silnou pozicí v Praze a v Čechách, na Moravě a zejména na Ostravsku se očekávaly horší výsledky. Na lídra kandidátky v Severomoravském kraji byl nominován právě Klaus.[37] Jak v roce 2023 přiznal Petr Pithart, členové OF ze skupiny disidentů počítali, že Klaus jako lídr OF v Severomoravském kraji propadne, čímž se zbaví politického oponenta. Klaus i díky své kontaktní kampani volby vyhrál a pozici v rámci OF upevnil.[38] Po vítězných volbách v OF zesílilo napětí a postupně se vyhranily tři názorové frakce: Klausem vedená pravice, centristé z řad bývalých disidentů (Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, Petr Pithart a další) a levice zastoupená hlavně členy klubu Obroda.[39] Kongres OF v září 1990 nedokázal o budoucnosti hnutí přesvědčivě rozhodnout, což umožnilo Klausově skupině radikálních reformátorů, aby se pokusila OF převzít.[40]
Klaus problém transformace Občanského fóra představil jako střet mezi pravicí a levicí. Dne 10. října 1990 vytvořilo 57 pravicových poslanců OF Meziparlamentní klub demokratické pravice a 13. října byl Václav Klaus zvolen předsedou OF,[40] ačkoliv ještě krátce před sněmem kandidaturu na předsedu OF vylučoval.[38] Tím na dlouhou dobu získal rozhodující vliv na českou politiku a převzal politickou základnu, již doposud ovládal Václav Havel.[41] Brzy poté se pravice neúspěšně pokusila vyloučit levicovou frakci z OF.[39]
V prosinci 1990 Václav Klaus navrhl, aby se Občanské fórum změnilo v politickou stranu s jasnou strukturou a disciplínou. Kongres OF, konaný 12. a 13. ledna 1991, tento návrh schválil hlasy 126 delegátů ze 175 a přijal prozápadní a protisocialistický program.[42] Středoví a levicoví politici OF však chtěli přeměně hnutí v pravicovou stranu zabránit, a tak se rozkol v OF vyhrotil.[43] Na schůzce u prezidenta Havla v Lánech 8. února 1991 se obě křídla dohodla, že alespoň do voleb, plánovaných na červen 1992, bude OF existovat jako koalice dvou skupin: pravicové strany vedené Klausem a centristického hnutí kolem bývalých disidentů.[44] Napětí však pokračovalo a vedlo ke svolání mimořádného kongresu na 23. února. Ten schválil dohodu z Lán a v jejím duchu přeměnil Občanské fórum. To se nadále skládalo z dvou kolektivních členů, z pravicové strany a z hnutí tvořeného Klausovými oponenty. Oba členové měli samostatně působit pod jinými jmény a rozdělit si majetek OF, zatímco Občanské fórum samo mělo zůstat v politice jen do příštích voleb jako název společné poslanecké frakce.[45] Pravice si vybrala jméno Občanská demokratická strana (ODS) a měla podporu zejména v dosavadních krajských organizacích OF, zatímco centristé, zahrnující většinu předklausovského vedení OF, si dali název Občanské hnutí.[46][47]
Přípravný výbor ODS s Klausem v čele se ustavil 14. března 1991 a 20.–21. dubna pak v Olomouci proběhl ustavující kongres, jenž zvolil Klause prvním předsedou strany.[46] ODS se definovala jako pravicová strana s konzervativním programem a přijala programové prohlášení Cesta k prosperitě .[46] Vytvořením ODS si Klaus zajistil pevnou mocenskou základnu a zároveň pomohl k rychlému ustavení politického spektra, jaké je běžné v západních zemích.[48] V parlamentních volbách v červnu 1992 pak ODS v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou s velkým náskokem zvítězila – bylo to nejvýraznější Klausovo volební vítězství vůbec – zatímco Občanské hnutí zůstalo pod pětiprocentním ziskem, nutným ke vstupu do parlamentu, a po několika letech zaniklo.[49]
V době pádu komunismu mělo Československo centrálně plánované hospodářství a drtivá většina podniků byla v rukou státu. Nové ekonomické vedení, v němž převažovali bývalí pracovníci Prognostického ústavu ČSAV, se shodovalo na nutnosti zavedení tržní ekonomiky. Představy o způsobu a rychlosti transformace se ovšem lišily. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen (tzv. radikály).[50] Zasazoval se za trh „bez přívlastků“, což podle něj znamená tržní hospodářství s doplňkovou sociální politikou, ale nikoliv sociální trh.[51] Klaus v roce 1990 věřil, že dosavadní hospodářský systém zkolaboval, a je tedy třeba rychle vytvořit nový.[32] Také se podle svých slov obával, že státní podniky vytunelují jejich bývalí komunističtí manažeři.[52] Dostal se tím do sporu s místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, ekonomickými poradci českého premiéra Petra Pitharta a dalšími zastánci pozvolnějšího zavádění trhu (tzv. gradualisty[50]).[53] Kromě toho narážely jeho snahy o rychlou transformaci ekonomiky na omezenou akceschopnost Občanského fóra a narůstající napětí ve vztazích se slovenskou politickou reprezentací.[54]
První podrobnější plán ekonomických reforem, vytvořený i s Klausovou účastí, byl uveřejněn 14. května 1990. Časový rámec a rozsah použití jednotlivých metod privatizace však tehdy ještě nebyl přesně dohodnut.[53] Již na jaře 1990 začal Klaus hovořit o kupónové privatizaci jako metodě, kterou by se měla privatizovat největší část podniků.[55]
Naopak restitucím, tedy navracení majetku zabaveného komunisty původním majitelům nebyl Klaus nakloněn, podle Jiřího Peheho snad z obavy, že by mohly zpomalit a zkomplikovat proces privatizace.[56] Projevilo se to později i ve vztahu k restitucím církevního majetku, které ODS v roce 1993 na dvě desetiletí zablokovala a Klaus obvinil katolickou církev, že se pokouší hrát ve společnosti roli, která jí nepřísluší.[57]
První transformační zákony v oblasti ekonomiky byly přijaty na konci dubna 1990.[33] Když Valtr Komárek po červnových volbách 1990 odešel z vlády, zesílil vliv Klausova křídla radikálních reformátorů.[58][50] V září vláda předložila Federálnímu shromáždění scénář reforem.[33][50] V říjnu 1990 byl přijat zákon o malé privatizaci, podle kterého se dražily menší provozy.[59] Zásadní reformy hospodářství, zejména uvolňování cen, protiinflační opatření a zavádění vnitřní konvertibility měny, začaly počátkem roku 1991.[60][61] Ceny zprvu skokově vzrostly,[62] ale koncem roku byla již inflace pod kontrolou a nezaměstnanost v České republice se dostala jen na asi 4 %, zatímco na Slovensku, postiženém útlumem zbrojního průmyslu, to bylo asi 12 %.[60] V únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci a po bouřlivých debatách také druhý restituční zákon.[59]
V malé privatizaci bylo formou aukcí s upřednostněním domácích kupců do konce roku 1993 prodáno nebo pronajato 24 359 ekonomických jednotek v celkové tržní hodnotě 31 miliard korun.[63] Když se objevila kritika toho, že v aukcích perou špinavé peníze představitelé minulého režimu a různé mafie (tj. organizované, zčásti i zločinecké skupiny), odmítal Václav Klaus návrhy, aby kupci museli prokazovat původ svého majetku; v médiích se objevila dokonce citace, podle které on „nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi“.[64] Klaus se totiž zřejmě obával, že přezkoumávání majetku kupců by privatizaci zbrzdilo. Privatizace přitom nebyla jen ekonomický, ale i naléhavý politický úkol, který měl zemi navždy vymanit z rukou „starých struktur“.[64]
Velká privatizace začala v únoru 1992 a do konce září 1994 jí prošlo 3 400 největších podniků v účetní hodnotě přes 912 miliard korun.[63] Postupovalo se na základě předložených privatizačních projektů přímým prodejem, veřejnou soutěží, aukcí, bezúplatným převodem, prodejem na akciovém trhu nebo kupónovou metodou,[65] při níž si za poplatek 1000 Kčs mohl každý dospělý Čechoslovák opatřit vlastnický podíl ve vybraných firmách.[59] Konaly se dvě vlny kupónové privatizace, první roku 1991 a druhá 1993. Vedle rychlosti měla kupónová metoda v Klausových očích tu přednost, že rozdávání státního majetku občanům mu pomáhalo získat podporu před volbami 1992.[66] Podpora kupónové privatizace vycházela z jejího chápání jako pokusu o spravedlivé rozdělení majetku mezi občany,[67] i když podle Jiřího Peheho ve skutečnosti byla naděje běžných účastníků na zbohatnutí iluzorní.[66]
Z iniciativy podnikatelů, jako byli Viktor Kožený a Pavel Tykač, vznikly investiční privatizační fondy a shromáždily akcie od občanů.[68] Z celkové hodnoty 333 miliard korun v akciích z kupónové privatizace shromáždily fondy 226 miliard.[69] Tyto fondy však nebyly dostatečně regulovány a své podílníky často okrádaly.[68][70] Rychlá ekonomická transformace, kterou prosazoval Klaus, tak předběhla vývoj právního systému, což mělo za následek rozsáhlou ekonomickou kriminalitu. Dodnes se vede spor, zda byla privatizace přes všechny problémy úspěšná, či zda šlo o rozkrádání, které „nemá v českých dějinách obdoby“.[71] Václav Klaus sám tvrdí, že případné chyby byly důsledkem složitosti celého transformačního projektu a toho, že ve hře bylo mnoho různých sil, takže nemohl řídit celý proces;[72] v každém případě sám některé kontroverzní osoby podporoval, prohlásil například, že Česko potřebuje „více Kožených“.[73]
Dalším problémem velké privatizace bylo, že velké banky zůstaly v majetku státu a podílely se na financování privatizačních projektů nebo vlastnily investiční fondy, takže stát přes ně fakticky dál podniky ovládal.[74][75] Navíc banky poskytovaly úvěry i na některé pochybné projekty, často na popud politiků na celostátní i regionální úrovni.[74] Také akciový trh vznikl až se zpožděním. Tento nezdravý stav ekonomiky 90. let se označuje jako bankovní socialismus[76] a může souviset i s Klausovou snahou privatizovat českým namísto zahraničním zájemcům, jak tvrdí například Joseph Stiglitz.[77] Klausův obraz thatcheristy až „tržního fundamentalisty“[78][79][80][81] tak kontrastuje s názorem, který vyslovil např. Jan Macháček, že Klaus pouze používal tržní rétoriku, zatímco v praxi většinu protržních reforem od roku 1994 spíše brzdil.[81] Přes značné výhrady však byla privatizace celkově úspěšná a již koncem roku 1993 vytvářel soukromý sektor přes 50 % HDP, přičemž o čtyři roky dříve byl jeho podíl zanedbatelný.[82]
Československá federace vznikla roku 1969 a státoprávně byla poměrně složitá: existovaly tři vlády (federální a dvě republikové), dvoukomorové Federální shromáždění a dva jednokomorové republikové parlamenty. Do roku 1989 však fungovala hladce, protože všechna důležitá rozhodnutí přijímalo jediné mocenské centrum, vedení komunistické strany. Po zániku vedoucí úlohy strany v listopadu 1989 však moc přešla na státní orgány, a ty o ni začaly soutěžit. Napětí rychle rostlo zejména mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, protože mnozí slovenští politici požadovali větší autonomii pro svou republiku.[83]
Pozice federální vlády postupně slábla a Václav Klaus si již roku 1990 začal aktivně a úspěšně budovat politickou základnu v České republice.[84] Slovensko pro něj jako federálního ministra financí představovalo problém. Již roku 1990 jej a Vladimíra Dlouhého obvinil slovenský premiér Vladimír Mečiar, že nerespektují potřeby Slovenska.[83] Mečiarova slovenská vláda pak privatizaci záměrně zpomalovala a narušovala.[85]
Zatímco Václav Havel a Petr Pithart se snažili najít kompromis se Slováky a federaci udržet, Václav Klaus zřejmě někdy na podzim 1991 došel k názoru, že je potřeba prosadit rychlé reformy i za cenu možného rozpadu společného státu.[86] Snažil se sice působit i na Slovensku a ODS budoval jako celostátní federalistickou stranu.[87] Ekonomická transformace však na Slovensko dopadla tvrději a Václav Klaus tam byl značně nepopulární, což kontrastovalo s jeho tehdejší oblibou u českého obyvatelstva.