Václav Vilém Štech

Václav Vilém Štech (31. března 1885, Slaný^[1] – 24. června 1974, Praha) byl český historik umění, teoretik, kritik a publicista, profesor Akademie výtvarných umění v Praze.

Prof. PhDr. Václav Vilém Štech
Václav Vilém Štech kolem roku 1920
Narození	31. března 1885 Slaný Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	24. června 1974 (ve věku 89 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Městský hřbitov Slaný
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	pedagog, architekt, historik umění, překladatel, učitel, kritik umění, teoretik umění, publicista a vysokoškolský učitel
Ocenění	Řád práce (1959)
Rodiče	Václav Štech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Busta a pamětní deska V. V. Štecha v Nerudově ulici 32 v Praze

Náhrobek Václava Viléma Štecha, Městský hřbitov ve Slaném

Život

Byl synem spisovatele a dramatika Václava Štecha, pozdějšího ředitele Divadla na Vinohradech. Po maturitě na pražském gymnáziu vystudoval v letech 1904–1910 dějiny umění (prof. Bohumil Matějka), historii (prof. Josef Pekař, Josef Šusta) a estetiku (prof. Otakar Hostinský) na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studia ukončil obhajobou rigorózní práce roku 1910.^[2] Roku 1912 pokračoval ve studiu na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Sorbonně v Paříži. Od roku 1904 byl členem Klubu Za starou Prahu.

V letech 1910–1918 byl odborným asistentem ředitele Muzea hlavního města Prahy. Roku 1919 byl členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži a pak do roku 1924 působil jako ministerský tajemník na Ministerstvu školství a národní osvěty v referátu péče o současné umění. V letech 1916–1924 byl také redaktorem edice Umělecké památky nakladatelství František Topič.

V letech 1924–1930 přednášel nauku o slohu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, roku 1927 se habilitoval jako docent.^[3] Od roku 1930 do roku 1939 působil jako mimořádný profesor dějin umění Akademie výtvarných umění. V letech 1931–1934 byl redaktorem edice Umění v obrazech.

Na počátku války byl zatčen a do roku 1942 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.

Od roku 1945 byl řádným profesorem dějin umění na Akademii výtvarných umění v Praze a profesorem ČVUT. Spolupracoval s Československým rozhlasem od počátku jeho vysílání a připravoval populárně naučné programy v Československé televizi (Procházky Prahou v 60. letech).

Vykonával také praxi soudního znalce v oboru českého malířství 19. a první poloviny 20. století, zejména psal posudky na svého sourodáka Josefa Matěje Navrátila, jeho současníky a na generaci Antonína Slavíčka a Vojtěcha Sedláčka.

Ocenění

• 1956 Cena Antonína Matějčka
• 1959 Řád práce ^[4]
• 1967 Státní cena

Dílo

Zabýval se teoretickými otázkami uměleckého slohu a všemi obdobími dějin českého umění. Publikoval články v časopisech i souborné publikace zejména o svých současnících (Gutfreund, Myslbek, Aleš, Kuba, V. Beneš, A. Slavíček, Španiel, Kosárek, Navrátil a další). Věnoval se Obrazárně Pražského hradu a Moderní galerii a publikoval průvodce historickými sídly (Praha, Bechyně, Červený Kameň). Dalšími oblastmi jeho zájmu byla italská renesance a díla Michelangela Buonarroti, Rembrandta, Piero della Francesca, český barok Matyáše Bernarda Brauna a rodiny Brokofů. Články v časopisech publikoval také pod pseudonymy Jan Hoch, Karel Novák, Karel Sylvester, Karel Zahora nebo Václav Prokop.

Bibliografie (výběr)

• Drážďany. Ilustrovaný průvodce, Praha 1906
• Zmizelá Praha 1. – Staré a Nové Město s Podskalím, Pražské nakladatelství V. Poláčka, Praha 1913 (s Václavem Vojtíškem a Zdeňkem Wirthem)
  • reedice: 3. vyd., Paseka, 2002, ISBN 80-7185-497-2
• O projevu výtvarnou fomou, Jan Laichter, Praha 1915
• Mistr Jan Hus ve výtvarném umění, Praha 1916, 1924
• Pražská domovní znamení, Praha 1916, SNKLHU Praha 1955
• Josef V. Myslbek, Jan Štenc, Praha 1922, Praha 1941, Praha 1954 (též něm., angl.)
• Moderní český dřevoryt, Praha 1933
• Z obrazárny pražského hradu, Praha 1933
• Procházka Moderní galerií, Praha 1934
• Sochaři pražského baroku, Státní grafická škola / Střední průmyslová škola grafická / Vyšší škola uměleckého průmyslu, Praha 1935
• Pod povrchem tvarů, Václav Petr, Praha 1941
• Skutečnost umění (Úvaha o příčinách, způsobech a smyslu tvorby), Pražské nakladatelství V. Poláčka, Praha 1946
• Čtení o Antonínu Slavíčkovi, Pražské nakladatelství Václava Poláčka, Praha 1947
• Krásy plná, slávou i kletbou bohatá... Praho!, Družstevní práce, Praha 1948 (s Josefem Ehmem)
• Národní umělec Ludvík Kuba, Vydavatelství ministerstva informací, Praha 1949
• Z obrazárny Pražského hradu. České malířství 19. století, Praha 1950
• Alšova "Vlast", Osvěta, státní osvětové nakladatelství, n.p., Praha 1952
• Aleš a Slovensko, Tvar, Bratislava 1952
• České dějiny v díle Mikoláše Alše, Orbis, Praha 1952
• J. V. Myslbek, Orbis, Praha 1952
• Dílo Otakara Španiela, Praha 1954
• Rembrandt: Kresby a grafika, SNKLHU Praha 1955
• Donatello, NČVU Praha 1956
• Rozprava o reliefu, NČVU Praha 1958
• Adolf Kosárek, SNKLHU Praha 1959 (s Libuší Halasovou-Rejlovou)
• Die Barockskulptur in Böhmen, Artia Praha 1959
• Umění? (Proč a k čemu?), SNKLHU Praha 1960
• Italská renesanční plastika, SNKLHU Praha 1960
• Čtení o Antonínu Slavíčkovi, SNKLHU Praha 1961
• Piero della Francesca, NČVU Praha 1962
• Antonín Slavíček Antonínu Hudečkovi (Dopisy), NČVU Praha 1964
• Rembrandt, Odeon Praha 1966
• Vincenc Beneš, NČVU Praha 1967 (s Lubošem Hlaváčkem)
• V zamlženém zrcadle (První díl), Československý spisovatel, Praha 1967, 1969
• Dohady a jistoty (Výbor studií a článků), NČVU Praha 1967
• Za plotem domova (Druhý díl vzpomínek), Československý spisovatel, Praha 1970
• Procházky Prahou, Nakladatelství Olympia, Praha 1972
• Vojtěch Sedláček, Odeon Praha 1977

Překlady

• Heinrich Wölfflin, Klasické umění, Praha 1912
• Émile Bernard, Vzpomínky na Paula Cézanna, Praha 1917 (s Františkem Žákavcem)

Citát

Byla rozkoš poslouchat Štecha, když se rozhovořil o Itálii. Znal kdeco. Kdejaký kostel i kostelík a v římských svatých a světicích se vyznal možná lépe než vatikánský kanovník. Znal jejich podoby, ať už byli namalováni olejem na plátně, nebo zpodobeni v mozaice a v kameni… Paměť pana profesora Štecha byla závratná. Až do pozdních svých let pamatoval všechno.

Jaroslav Seifert^[5]

Dle vzpomínek Štechova asistenta Františka Dvořáka V. V. Štech neuznával malíře Josefa Čapka a Emila Fillu. O jejich obrazech prohlašoval, že nejsou žádným uměním.