Výpověď (lingvistika)

Výpověď je v lingvistice elementární komunikativní jednotka jazykového projevu použitá v konkrétní komunikativní situaci tvořící formálně i obsahově relativně uzavřený celek, který může, ale nemusí mít mluvnickou stavbu věty.^[1] Obvyklou formou výpovědi je věta, souvětí nebo jeho část, ale může být realizována i podvětným nebo nevětným útvarem („Ahoj!“, „To ne!“, „Když myslíš…“, „Opravdu?“, „Tak dobře.“).

Vlastnosti výpovědi

Výpověď má určitou komunikační funkci a zpravidla má nějaký věcný (propoziční) obsah.^[2] Výpověď je zvukově (intonačně) uzavřená.^[3] V psané podobě je výpověď graficky vyznačena na začátku velkým písmenem a na konci tečkou,^[4] otazníkem, vykřičníkem, apod.

Výpověď obvykle tvoří část většího celku – textu,^[5] případně promluvy.

Struktura výpovědi

Výpovědi mohou mít strukturu:^[6]

• věty jednoduché
• souvětí podřadného
• nominálního útvaru bez určitého slovesa

Někteří autoři řadí k výpovědím také^[4]

• juxtapozice
• souvětí souřadná
• složité konstrukce obsahující několik vět hlavních i vedlejších

Komunikativní funkce výpovědi

Výpověď má vždy komunikativní funkci, která může být:^[7]

• oznamovací
• tázací
• žádací (výzvová)
• námitka, nesouhlas, protest, ohrazení, odmítnutí
• výtka (napomenutí, důtky, pokárání), výčitka
• přání
• pozdrav

Odtržením od konkrétní situace ztrácejí výpovědi status aktuálního sdělení, stávají se jen potenciálním výpovědním výrazem, který z hlediska jeho aktuální komunikativní funkce nelze interpretovat.^[2]