Władysław Anders

Władysław Albert Anders (11. srpna 1892, Błonie u Krośniewic, Ruské impérium – 12. května 1970, Londýn, Spojené království) byl polský generál, hlavní velitel polských ozbrojených sil v letech 1944–1945^[3].

Władysław Anders
Rodné jméno	Władysław Albert Anders
Narození	11. srpna 1892 Błonie
Úmrtí	12. května 1970 (ve věku 77 let) Londýn
Místo pohřbení	polský vojenský hřbitov na Monte Cassino
Bydliště	Paříž (1921–1923) Nice Błonie Majdan Sopocki Pierwszy Lvov Moskva Baranavičy Riga Petrohrad Varšava Londýn
Alma mater	Rižská technická univerzita
Povolání	důstojník, politik, voják z povolání, vojenský velitel a voják
Ocenění	Řád sv. Jiří 4. třídy (1915) stříbrný kříž řádu Virtuti Militari (1921) rytíř Řádu čestné legie (1921) důstojník Řádu znovuzrozeného Polska (1925) komtur Řádu svatého Sávy (1926) … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	katolická církev (od 1942) katolicismus (od 1942)
Choť	Irena Anders (od 1948)[1]
Děti	Anna Maria Anders[2]
Příbuzní	Tadeusz Anders, Karol Anders a Jerzy Edward Anders (sourozenci)
Funkce	vrchní velitel (1941–1942) vrchní velitel (1943–1945) General Inspector of the Armed Forces (od 1946)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrob gen. Władysława Anderse v Itálii

Životopis

Mládí

Władysław Anders se narodil v rodině pozemkového poradce německého původu v osadě Błonie u Krośniewic. Studoval reálné gymnázium ve Varšavě.

Od roku 1910 sloužil v jezdectvu ruské armády. V první světové válce byl třikrát zraněn. V roce 1917 ukončil kurs akademie generálního štábu v Petrohradu. Po bolševické revoluci odešel do Polska a účastnil se polsko-sovětské války.

Kariéra před válkou

V roce 1921 začal studovat École spéciale militaire v Paříži. Do Polska se vrátil roku 1924 a stal se velitelem domobrany Varšavy. Během Květnového převratu byl na straně prezidenta, který byl nucen odstoupit. V té době dosáhl hodnosti generálporučíka.

Druhá světová válka

V době vypuknutí druhé světové války velel Anders brigádě kavalérie. Polská armáda v té době neměla šanci vyhrát proti Wehrmachtu. Sám Anders byl několikrát zraněn. Nakonec byl zatčen Sověty a vězněn ve Lvově a později i v Lubjance.

Po útoku Německa na SSSR dne 22. června 1941 byl Anders propuštěn s úkolem vytvořit spojeneckou polskou armádu vedle Rudé armády. Odešel na Střední Východ, poté bojoval v Itálii a účastnil se bitvy o Monte Cassino.

Poválečné roky a smrt

Komunistické orgány roku 1946 vzaly Andersovi hodnost generála i polské státní občanství, kterému bylo navráceno až roku 1989. Odešel do Londýna, kde navázal styky s exilovou vládou.

Zemřel během oslav 26. výročí bitvy o Monte Cassino. Byl pochován na polském vojenském hřbitově (Polski Cmentarz Wojenny) v blízkosti kláštera Montecassino v Itálii. V roce 1995 mu bylo posmrtně uděleno nejvyšší polské státní vyznamenání řád Bílé orlice.^[4]