Zdeněk Hoření

Zdeněk Hoření (9. února 1930 Frýdštejn^[2][3] – 12. února 2021 Praha^[4]) byl český a československý novinář, šéfredaktor Rudého práva, politik Komunistické strany Československa, poslanec České národní rady a Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace.

RSDr. Zdeněk Hoření
Poslanec České národní rady
Ve funkci: 23. října 1976 – 22. května 1986
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci: 24. května 1986 – 23. ledna 1990
Stranická příslušnost
Členství	KSČ
Narození	9. února 1930 Frýdštejn Československo Československo
Úmrtí	12. února 2021 (ve věku 91 let) Praha Česko Česko
Příčina úmrtí	zápal plic a covid-19
Choť	Eva Hoření[1]
Děti	Monika Hoření (1965), Igor Hoření (1961)
Profese	politik, spisovatel, novinář, redaktor a šéfredaktor
Ocenění	Řád republiky (1980)
Commons	Zdeněk Hoření
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Vystudoval obchodní akademii, pracoval pak jako dělník a úředník.^[1] Od roku 1954 pracoval jako redaktor deníku Rudé právo. V letech 1956-1957 zachytil jako zahraniční zpravodaj Rudého práva maďarské povstání.^[1] V letech 1957-1960 vystudoval žurnalistiku na Vysoké škole stranické v Moskvě.^[1] V letech 1962–1968 jako jeho moskevský zpravodaj, vrací se týden před Srpnem. V roce 1969 se stal zástupcem šéfredaktora stranického listu Tribuna. V letech 1969–1983 působil na pozici zástupce šéfredaktora Rudého práva, kde od roku 1983 až do konce komunistického režimu zastával post šéfredaktora. Spolupracoval také s Československým rozhlasem, kde v 70. a 80. letech četl své pravidelné nedělní komentáře k dění.^[1] V letech 1972–1983 byl rovněž předsedou Ústředního výboru Československého svazu novinářů. V letech 1976-1983 byl kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, 1983-1989 člen ÚV KSČ,^[1] 1984-1989 člen sekretariátu ÚV KSČ.^[1] V roce 1970 mu byla udělena Československá novinářská cena, roku 1980 Řád republiky.^[3][5][6]

XV. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru KSČ. Ve funkci kandidáta ÚV KSČ ho potvrdil XVI. sjezd KSČ. Za člena Ústředního výboru KSČ byl kooptován 16. března 1982 a na této pozici ho potvrdil i XVII. sjezd KSČ. V období říjen 1984 – listopad 1989 byl navíc členem sekretariátu ÚV KSČ.^[5]

Fotografie z posledního rozloučení se Z. Hořením

Ve volbách roku 1976 usedl do České národní rady. Mandát v ní získal i ve volbách roku 1981.^[7][8]

Ve volbách roku 1986 přešel do Sněmovny lidu (volební obvod č. 64 – Most-Chomutov, Severočeský kraj). Ve Federálním shromáždění setrval do ledna 1990, kdy rezignoval na mandát v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.^[9][10]

Po sametové revoluci se stáhl z veřejného a politického života.^[3] Po roce 1991 působil v redakci komunistického deníku Haló noviny, kde je v roce 2013 mezi členy redakce jeho dcera Monika Hoření (narozena 1965).^[11]

V roce 1992 byl spoluzakladatelem Společnosti Julia Fučíka.

Zemřel dne 12. února 2021 po zápalu plic a nemoci covid-19 v pražské Thomayerově nemocnici.^[4][12]

Poslední rozloučení se uskutečnilo 3. 6. 2021 ve Velké obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích.