politická filozofie podporující reformy společnosti From Wikipedia, the free encyclopedia
Progresivismus, nazývaný také pokrokářství, je politická filozofie.[1] Vychází z myšlenky, podle níž je pokrok ve vědě, technologiích, ekonomickém rozvoji a společenském uspořádání nezbytný pro zlepšení situace lidí. Progresivismus nabyl velkého významu v době osvícenství v Evropě. Rozšířilo se totiž přesvědčení, že Evropa dokazuje, jak společnosti mohou pokročit od necivilizovaných podmínek k civilizaci prostřednictvím posílení základů empirického poznání jako základu společnosti.[2] Představitelé osvícenství věřili, že pokrok má univerzální platnost pro všechny společnosti a že tyto myšlenky se z Evropy rozšíří do celého světa.[2]
Na počátku 20. století se koncept progresivismu vynořil z rozsáhlých společenských změn, které přinesla industrializace a druhá průmyslová revoluce konce 19. století. Progresivisté zastávali názor, že pokrok brzdí obrovská ekonomická nerovnost; minimálně regulované monopolní korporace a intenzivní a často násilné konflikty mezi dělníky a ekonomickými elitami, a tvrdili, že je třeba přijmout opatření k řešení těchto problémů.[3]
Význam pojmu „progresivismus“ se v průběhu času měnil a lišil se v závislosti na úhlu pohledu. V průběhu 19. století se s progresivismem spojovali zastánci volného trhu a svobody pohybu osob.[4] Na konci 19. století se naopak rozšířil názor, že volnost trhu pokrok brzdí.[3] Na počátku 20. století se jako progresivní označovali také zastánci eugeniky a prohibice, tedy iniciativ, které tehdy byly propagovány ve jménu veřejného zdraví.[5][6][7][8][9] V 21. století se jako progresivní označuje „sociální nebo politické hnutí, jehož cílem je zastupovat zájmy obyčejných lidí prostřednictvím politických změn a podpory vládních opatření“.[10]
V českých zemích byl progresivismus reprezentovaný několika různými politickými subjekty, které vycházely jednak z politického realismu v pojetí Tomáše Garrigua Masaryka, a jednak z radikálního pokrokového hnutí české mládeže počátku 90. let 19. století.[11] Byla to například Česká strana lidová, zvaná všeobecně realisté, kterou založil Masaryk po Hilsnerově aféře v roce 1900.[12] Sloučením s částí Radikálně pokrokové strany pak v roce 1906 vznikla Česká strana pokroková.[13] Mezi další progresivní strany patřily Státoprávní pokroková strana a Lidová strana pokroková na Moravě. Pokrokové strany v českých zemích se stavěly do opozice vůči politice vídeňských vlád, ale kritizovaly i konzervativní politiku tehdejší vedoucí české politické strany, Národní strany svobodomyslné, zvané všeobecně mladočeši.[11]
Immanuel Kant označil pokrok za pohyb od barbarství k civilizaci. Filozof a politolog 18. století Nicolas de Condorcet předpověděl, že politický pokrok bude zahrnovat zánik otroctví, nárůst gramotnosti, zmírnění nerovnosti pohlaví, reformy tehdy tvrdého vězeňství a ústup chudoby.[14]
Modernitu a modernizaci jako klíčové formy myšlenky pokroku prosazovali klasičtí liberálové v 19. a 20. století. Ti vyzývali k rychlé modernizaci hospodářství a společnosti, aby se odstranily tradiční překážky volného trhu a svobody pohybu osob.[4]
Koncem 19. století se v západním světě rozšířil politický názor, že pokrok brzdí obrovská ekonomická nerovnost mezi bohatými a chudými, minimálně regulovaný laissez-faire kapitalismus s nekontrolovatelnými monopolními korporacemi, intenzivní a často násilné konflikty mezi kapitalisty a dělníky a potřeba opatření k řešení těchto problémů.[3] Progresivismus ovlivnil různá politická hnutí. Sociální liberalismus byl ovlivněn koncepcí britského liberálního filozofa Johna Stuarta Milla, podle níž jsou lidé „pokrokovými bytostmi“.[15] Britský premiér Benjamin Disraeli rozvíjel progresivní konzervatismus v rámci konzervatismu jednoho národa.[16][17]
Prostor mezi sociální revolucí a sociálně konzervativní laissez-faire středopravicí byl ve Francii vyplněn nástupem radikalismu, který se domníval, že sociální pokrok vyžaduje antiklerikalismus, humanismus a republikanismus. Zejména antiklerikalismus měl až do poloviny 20. století dominantní vliv na levý střed v mnoha francouzsky a románsky mluvících zemích. V císařském Německu uzákonil kancléř Otto von Bismarck různá progresivní sociální opatření z paternalistických konzervativních pohnutek – aby distancoval dělníky od tehdejšího socialistického hnutí a aby humánním způsobem napomohl udržení průmyslové revoluce.[18]
V roce 1891 vydala římskokatolická církev encykliku Rerum novarum, v níž papež Lev XIII. odsoudil vykořisťování práce a vyzval k podpoře odborů a státní regulaci podniků v zájmu sociální spravedlnosti, přičemž obhajoval právo na vlastnictví a kritizoval socialismus.[19] V Severní Americe se objevil protestantský progresivistický pohled zvaný sociální evangelium, který se zaměřoval na boj proti ekonomickému vykořisťování a chudobě a v polovině 90. let 19. století byl běžný v mnoha protestantských teologických seminářích ve Spojených státech.[20]
Ve Spojených státech začal progresivismus jako intelektuální vzpoura proti politické filozofii konstitucionalismu,[21] jak ji vyjádřil John Locke a otcové zakladatelé USA a podle níž autorita vlády závisí na dodržování omezení jejích oprávněných pravomocí.[22] To, co začalo jako sociální hnutí v 90. letech 19. století, přerostlo v populární politické hnutí označované jako progresivní éra; v prezidentských volbách v roce 1912 se všichni tři kandidáti na prezidenta USA prohlásili za progresivisty. Ačkoli pojem progresivismus reprezentuje řadu různých politických skupin, které nebyly vždy jednotné, progresivisté odmítali sociální darwinismus a věřili, že problémy, kterým společnost čelí, jako je třídní boj, chamtivost, chudoba, rasismus a násilí, lze nejlépe řešit zajištěním dobrého vzdělání, bezpečného prostoru a efektivního pracovního prostředí. Progresivisté žili převážně ve městech, měli vysokoškolské vzdělání a věřili, že vláda může být nástrojem změny.[23] Prezident Republikánské a později Pokrokové strany Theodore Roosevelt prohlásil, že „vždy věřil, že moudrý progresivismus a moudrý konzervatismus jdou ruku v ruce“.[24]
K americkému progresivistickému hnutí v rámci Demokratické strany patřil i prezident Woodrow Wilson. Progresivní postoje se v průběhu času vyvíjely. Imperialismus byl v rámci progresivismu na konci 19. a na počátku 20. století kontroverzní otázkou, zejména ve Spojených státech, kde někteří progresivisté americký imperialismus podporovali, zatímco jiní byli proti němu.[25] V reakci na první světovou válku zavedl prezident Woodrow Wilson ve Čtrnácti bodech koncept národního sebeurčení a kritizoval imperialistickou konkurenci a koloniální nespravedlnosti. Tyto názory podporovali antiimperialisté v oblastech světa, které se bránily imperiální nadvládě.[26]
V období nástupu ekonomického keynesiánství (30.–70. léta 20. století) byla v mnoha zemích široce akceptována velká role státních zásahů do ekonomiky. S nástupem neoliberalismu a zpochybňováním státní intervenční politiky v 70. a 80. letech 20. století reagovala středolevicová progresivní hnutí přijetím třetí cesty, která zdůrazňovala významnou roli tržní ekonomiky.[27] Existují sociální demokraté, kteří vyzývali k tomu, aby sociálnědemokratické hnutí překonalo třetí cestu.[28] Významní progresivní konzervativní představitelé britské Konzervativní strany kritizují neoliberalismus.[29]
V 21. století progresivisté nadále podporují veřejnou politiku, která snižuje nebo zmírňuje škodlivé dopady ekonomické nerovnosti a systémové diskriminace (jako například institucionální rasismus), prosazují politiku ohleduplnou k životnímu prostředí, sociální zabezpečení a práva zaměstnanců a vystupují proti negativním externalitám, které na životní prostředí a společnost působí monopoly nebo vliv korporací na demokratický proces. Jednotícím tématem je upozorňování na negativní dopady současných institucí nebo způsobů jednání a zasazovat se o sociální pokrok, tj. o pozitivní změnu definovanou několika kritérii, jako je rozšíření demokracie, zvýšení rovnostářství (v podobě ekonomické a sociální rovnosti) a zlepšení blahobytu obyvatelstva. Za zastánce progresivního přístupu v tomto pojetí se dnes běžně označují také sociální demokraté.[30]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
