Albánci
národnost / From Wikipedia, the free encyclopedia
Albánci (zastarale též Škipetaři[28][29] nebo ojediněle Arnauti) jsou etnická skupina z Balkánského poloostrova, která sdílí společné albánské předky, kulturu, historii a jazyk.[30] Žijí především v Albánii, Kosovu, Severní Makedonii, Černé Hoře, Srbsku a také v Chorvatsku, Řecku, Itálii a Turecku. Tvoří také velkou diasporu s několika komunitami založenými po celé Evropě, Americe a Oceánii.
Albánci Shqiptarët | |
---|---|
Skanderbeg • Agim Çeku • Hashim Thaçi | |
Populace | |
okolo 7-10 miliónů[1][2][3][4][5] | |
Země s významnou populací | |
Albánie Albánie 2 551 006 (2021)[6] Kosovo Kosovo 1 797 856 (2021)[7] | |
Zbytek Balkánu: | 1 400 000 |
Severní Makedonie | 446 245[8] |
Řecko | 500 000–600 000[9][10][11][12][13][14][15] |
Černá Hora | 30 439[16] |
Chorvatsko | 15 082[17] |
Rumunsko | 10 000[18] |
Srbsko | 61 687[19] |
Zbytek Evropy: | 3 000 000 až 6 000 000 |
Itálie | 970 000[20][21] |
Německo | 200 000–300 000[22] |
Švýcarsko | 200 000[23][24] |
Turecko | 500 000–6 000 000[25][26] |
USA | 194 028[27] |
Jazyk(y) | |
albánština | |
Náboženství | |
sunnitský islám, jinak Římskokatolická církev nebo Pravoslaví |
Albánci mají paleobalkánský původ, který je připisován Ilyrům, Thrákům nebo jiným paleobalkánským národům a mezi historiky a etnology je stále předmětem debat. Původ Albánců je přitom dodnes ožehavé téma, neboť během územních sporů (například o status Kosova) se jednotlivé národy často prohlašují za původní národ na daném území. V 5. a 6. století našeho letopočtu přešli stejným územím Vizigóti, Hunové a Ostrogóti, v raném středověku o něj soupeřily Byzanc, Turecko, Bulhaři a Srbové.
První zmínka o etnonymu Albanoi (Albani) se objevila ve 2. století našeho letopočtu od Ptolemaia popisujícího ilyrský kmen, který žil v dnešní centrální Albánii.[31][32] První jistá zmínka o Albáncích jako o etnické skupině pochází od kronikáře z 11. století Michaela Attaleiatese, který je popisuje jako žijící v thematu Dyrrhachion.
Řeka Shkumbini zhruba vymezuje albánský jazyk mezi dialekty gegštinu a toskičtinu. Křesťanství v Albánii bylo pod jurisdikcí římského biskupa až do 8. století našeho letopočtu. Poté byly diecéze v Albánii převedeny pod Konstantinopolský patriarchát. V roce 1054, po velkém schizmatu, se sever postupně ztotožňoval s římským katolicismem a jih s východním pravoslavím. V roce 1190 Albánci založili ve střední Albánii s hlavním městem Krujë Arbešské knížectví.
Kořeny albánské diaspory sahají až do středověkých migrací. Zpočátku přes jižní Evropu a nakonec přes širší Evropu a Nový svět. Mezi 13. a 18. stoletím se značné množství přesouvalo, aby uniklo různým sociálním, ekonomickým nebo politickým potížím. Jedna z populací, Arvanité, se usadila v jižním Řecku mezi 13. a 16. stoletím. Další populace, Arberešové, se usadila na Sicílii a v jižní Itálii mezi 11. a 16. stoletím. Menší populace nazývané Arbanasi se v 18. století usadily v jižním Chorvatsku a v oblastech jižní Ukrajiny.
V 15. století expandující Osmanská říše přemohla Balkánský poloostrov, ale čelila úspěšnému povstání a odporu Lezhské ligy - spojených albánských knížectví vedených Skanderbegem. V 17. a 18. století konvertovalo značné množství Albánců k islámu, což jim nabídlo rovné příležitosti a postup v rámci Osmanské říše. Poté Albánci dosáhli významných pozic a kulturně přispěli k širšímu muslimskému světu. Nesčetní úředníci a vojáci Osmanského státu byli albánského původu, včetně více než 40 velkovezírů[33] a zejména za vlády rodiny Köprülü dosáhla Osmanská říše největšího územního rozšíření.[34] Mezi druhou polovinou 18. století a první polovinou 19. století založili Kara Mahmud paša ze Scutari, Ali Paša Janinský a Ahmet Kurt paša z Beratu albánské pašalíky, zatímco albánský wālī Muhammad Alí Paša založil dynastii, která vládla nad Egyptem a Súdánem až do poloviny 20. století. V tomto období Albánci tvořili v Egyptě významnou komunitu.
Během 19. století kulturní vývoj, široce připisovaný Albáncům, kteří shromáždili duchovní i intelektuální sílu, přesvědčivě vedl k albánské renesanci. V roce 1881 turecká armáda potlačila první snahy o nezávislost země. V roce 1912 během balkánských válek vyhlásili Albánci nezávislost své země. Vymezení nového albánského státu vzniklo po Bukurešťské smlouvě a asi polovina albánské populace zůstala mimo jeho hranice, rozdělená mezi Řecko, Černou Horu a Srbsko.[35] Po druhé světové válce až do revolucí v roce 1991 byla Albánie řízena komunistickou vládou Envera Hodži a Albánie se do značné míry od zbytku Evropy izolovala. V sousední Jugoslávii procházeli Albánci obdobími diskriminace a systematického útlaku, které skončily válkou v Kosovu a nakonec nezávislostí Kosova.