Hudební teorie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Hudební teorie či nauka o hudbě je humanitní obor z oblasti muzikologie, zahrnující řadu příbuzných věd. Mezi ně patří například obory hudební akustika, dějiny hudby, nauka o harmonii, rytmus, hudební terminologie atd.
The Oxford Companion to Music popisuje tři vzájemně související použití termínu "hudební teorie": jako první jsou "základy hudby", které jsou potřebné k pochopení hudebního zápisu (předznamenání, předznamenání taktu a notové schéma); jako druhé je znalost názorů různých osobností ohledně hudby od starověku do dnešní doby; třetí je muzikologie, jejíž "předmětem zkoumání je hudba a všechny s ní související jevy." Muzikologický přístup k hudební teorii se liší od hudební analýzy tím, že "si za výchozí body bere základní složky, ze kterých se hudba skládá, ne jednotlivá díla nebo výkony."[1]
Hudební teorie se zabývá převážně popisem toho, jak hudebníci a skladatelé vytváří hudbu. Mimo jiné se také zabývá laděním a kompozičními postupy. Jelikož se koncept toho, co vlastně hudba znamená, neustále mění, dá se do definice zahrnout i jakýkoliv zvukový jev včetně ticha. Není to pravidlem, ale například studium "hudby" v osnovách Kvadrivia, které bylo součástí všeobecného vzdělání středověkého učence v tehdejší Evropě, se skládalo z abstraktního systému proporcí, který byl pečlivě studován odděleně od skutečného hraní hudby. Tato středověká disciplína se ale stala základem ladění v pozdějších staletích a je obecně zahrnuta v moderní výuce historie hudební teorie.
Jako praktická disciplína zahrnuje hudební teorie metody a koncepty, které skladatelé a hudebníci používají při tvorbě a hraní. V tomto smyslu je vidět vývoj, zachování a přenos hudební teorie v ústních a písemných hudebních tradicích, hudebních nástrojích a dalších artefaktech. Například starověké nástroje nalezené po světě odhalují podrobnosti o produkované hudbě a možná i něco z hudební teorie, kterou mohli tehdejší hudebníci využívat. Ve starověkých a zachovalých kulturách ve světě jsou hluboké kořeny hudební teorie viditelné v nástrojích, ústních tradicích a současném tvoření hudby. Mnoho kultur také uvažovalo o hudební teorii formálnějšími způsoby, tak vznikla například psaná pojednání a hudební notace. Praktické a odborné tradice se překrývají, jelikož mnoho praktických pojednání se řadí mezi tradičně jiná. Ta často odkazují na dřívější práce, stejně jako vědecká literatura cituje předchozí výzkum.
Nynější akademická obec považuje hudební teorii za podobor muzikologie, širšího studia hudebních kultur a historie. Etymologicky je hudební teorie čin rozjímání nad hudbou, z řeckého slova θεωρία, což znamená dívat se, prohlížet si, rozjímat, spekulovat, teorie, pohled, podívaná. Jako taková se často hudební teorie zajímá o abstraktní hudební aspekty, jako je ladění a tonalita, stupnice, konsonance a disonance a rytmus. Kromě toho existuje i teorie, která se týká určitých aspektů, jako je tvorba hudby nebo její přednes, instrumentace, ozdoby, improvizace a produkce elektronické hudby. Člověk, který zkoumá nebo vyučuje hudební teorii je hudební teoretik. Pro výuku hudební teorie na univerzitách v USA nebo v Kanadě je vyžadován magisterský nebo doktorský titul. Mezi metody analýzy patří matematika, grafická analýza a zejména analýza, kterou umožňuje západní hudební notace. Používají se také komparativní, deskriptivní, statistické a další metody. Zejména v USA zahrnují učebnice hudební teorie mimo jiné také základy hudební akustiky, notového zápisu a skladební techniky (harmonie a kontrapunkt).