Katolický tradicionalismus
From Wikipedia, the free encyclopedia
Katolický tradicionalismus či tradiční katolicismus je označení pro směr katolicismu, který se staví odmítavě k mnoha změnám zvyků a hodnot, ke kterým začalo v katolické církvi docházet v období kolem druhého vatikánského koncilu (1962–1965) a po něm.[1]
Forem a skupin tradicionalismu je více a odlišují se podle toho v jakých oblastech spatřují problémy a příčiny krize po II. vatikánském koncilu. Některé skupiny problém vidí až v interpretaci a provádění dokumentů koncilu a následném vývoji (např. FSSP). Jednak existují tradicionalisté, kteří naopak odmítají všechny papeže po Piu XII. či Janu XXIII. (sedisvakantisté), který svolal II. VK. Mezi těmito dvěma tábory se pohybuje názor, že koncil sice byl svolán řádně, ale prosadily se na něm omyly, které jsou obsaženy i v koncilních dokumentech (např. FSSPX). Typickým rysem tradicionalistů je užívání tradiční římskokatolické liturgie – nejčastěji tzv. tradiční mše, tradičního breviáře, tradičního kalendáře a bývá brán zřetel i na tužší postní praxi.
Kromě kritiky změny vnějších projevů víry (např. liturgie) však tradicionalisté kritizují taktéž věroučné postoje církve po Druhém vatikánském koncilu, které pokládají často za rozporné s tím, co církev učila dříve. Někteří z nich pokoncilní učení označují v jistých ohledech i za heretické.
V roce 2023 patří mezi největší kněžské komunity, které se nazývají jako tradicionalistické, zejména Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (FSSPX) se 707 kněžími, Kněžské bratrstvo svatého Petra (FSSP) s 356 kněžími, Institut Krista Krále (ICKSP) se 130 kněžími a Institut Dobrého Pastýře (IBP) s 53 kněžími.