Německé císařství
historický státní útvar (1871–1918) / From Wikipedia, the free encyclopedia
Německé císařství (zkráceně Německo, oficiálně Německá říše, německy Deutsches Reich[1][2][3][4] někdy též Imperiální Německo[5]) byl německý národní stát,[6] který existoval od sjednocení Německa v roce 1871 až do abdikace císaře Viléma II. v roce 1918. Císařství bylo založeno ve Versailles u Paříže během prusko-francouzské války 1. ledna 1871, kdy se německé jižní státy s výjimkou Rakouska připojily k Severoněmeckému spolku a vstoupila v platnost nová ústava, která změnila název spolkového státu na Německou říši a zavedla titul německého císaře pro Viléma I., pruského krále z dynastie Hohenzollernů.[7] Hlavním městem zůstal Berlín a pruský ministerský předseda Otto von Bismarck se stal kancléřem, předsedou vlády.
Německá říše Deutsches Reich
| |||||||||||||||||||||||||||||||
Hymna Heil dir im Siegerkranz – oficiální (neoficiálně také Deutschlandlied a Die Wacht am Rhein) | |||||||||||||||||||||||||||||||
Motto Gott mit uns | |||||||||||||||||||||||||||||||
Geografie
| |||||||||||||||||||||||||||||||
Rozloha |
540 858 km² (roku 1910) | ||||||||||||||||||||||||||||||
Nejvyšší bod |
|||||||||||||||||||||||||||||||
Nejdelší řeka |
|||||||||||||||||||||||||||||||
Obyvatelstvo | |||||||||||||||||||||||||||||||
Počet obyvatel |
|||||||||||||||||||||||||||||||
Národnostní složení |
|||||||||||||||||||||||||||||||
data sčítání z roku 1880: 62,63 % protestantské, 35,89 % římskokatolické, 1,24 % židovské, 0,17 % ostatní křesťané | |||||||||||||||||||||||||||||||
Státní útvar | |||||||||||||||||||||||||||||||
Vznik |
|||||||||||||||||||||||||||||||
Zánik |
|||||||||||||||||||||||||||||||
Státní útvary a území | |||||||||||||||||||||||||||||||
|
Německá říše se skládala z 26 států, z nichž většině vládly královské rody. Zahrnovala čtyři království, šest velkovévodství, pět vévodství (šest před rokem 1876), sedm knížectví, tři svobodná hanzovní města a jedno císařské území. Ačkoli Prusko bylo jedním z několika království v říši, obsahovalo asi dvě třetiny německé populace a území. Pruská dominance byla také zaručena ústavně.[8] Mezi lety 1867 až 1878/9 byla funkce Otto von Bismarcka jako prvního a dodnes nejdéle vládnoucího kancléře poznamenána relativním liberalismem, ale později se stala konzervativnější. Období, kdy byl ve funkci, se vyznačovalo rozsáhlými reformami a kulturním bojem. V pozdějších letech jeho úřadování a přes jeho osobní opozici se Německo zapojilo do kolonialismu. Získalo hodně ze zbytkového území, které při dělení Afriky nebylo ještě nárokované, a zvládlo vybudovat třetí největší koloniální říši té doby, po britské a francouzské.[9] Jako koloniální stát se občas střetávalo s jinými evropskými mocnostmi, zejména s Britskou říší. Německo se stalo mocností a pyšnilo se rychle se rozvíjející železniční sítí, nejsilnější armádou na světě a rychle rostoucí průmyslovou základnou.[10] Za méně než deset let se jeho námořnictvo stalo druhým největším za britským královským námořnictvem. Po odstavení Bismarcka Vilémem II. v roce 1890 se císařství pustilo do Weltpolitiky – nového agresivního kurzu, který nakonec přispěl k vypuknutí první světové války. Kromě toho Bismarckovi nástupci nebyli schopni udržet soubor měnících se a překrývajících se spojenectví jejich předchůdce, která bránila Německu v diplomatické izolaci. Toto období bylo poznamenáno různými faktory ovlivňujícími císařova rozhodnutí, která byla veřejností často vnímána jako protichůdná nebo nepředvídatelná. V roce 1879 Německá říše s Rakousko-Uherskem vytvořila dvojspolek, na který v roce 1882 navázal trojspolek s Itálií. Rovněž si udržela silné diplomatické vazby s Osmanskou říši. Když přišla v roce 1914 velká krize, Itálie alianci opustila a Osmanská říše se formálně stala spojencem Německa.
Po roce 1850 se německé státy rychle industrializovaly, zvláště díky dostatku uhlí, železa (ocel), chemickému průmyslu a železnici. V roce 1871 v Německu žilo 41 milionů obyvatel a do roku 1913 se tento počet zvýšil na 68 milionů. Státy, které byly v roce 1815 převážně venkovské, byly nyní ve sjednoceném Německu převážně urbanizované.[11] Během 47 let své existence byla Německá říše průmyslovým, technologickým a vědeckým gigantem, který získal ve vědě více Nobelových cen než kterákoli jiná země.[12] V letech 1901 až 1918 získalo Německo 4 Nobelovy ceny za medicínu, 6 za fyziku, 7 za chemii a 3 ceny za literaturu. V roce 1900 bylo Německo největší ekonomikou v Evropě, když překonalo Spojené království, a druhou největší na světě za Spojenými státy.[13]
Během první světové války selhaly německé plány na rychlé obsazení Paříže do podzimu roku 1914. Válka na západní frontě se stala patovou situací a spojenecká námořní blokáda způsobila vážný nedostatek potravin. Císařské Německo však dosáhlo úspěchů na východní frontě a po Brestlitevském míru okupovalo velké množství území na východě. Německé vyhlášení neomezené ponorkové války na počátku roku 1917 přispělo k zapojení Spojených států do války. Vrchní velení armády v čele s Paulem von Hindenburgem a Erichem Ludendorffem stále více ovládalo stát, ale v roce 1918 začala po neúspěšné jarní ofenzivě německá armáda ustupovat, spojenci Rakousko-Uhersko a Osmanská říše se zhroutili a Bulharsko se vzdalo. Říše padla během revoluce v listopadu 1918, kdy panovník odstoupil. Poválečná federální republika čelila poválečným reparacím ve výši téměř 270 miliard dolarů.[14] což vedlo k vzestupu Adolfa Hitlera a nacismu.[15]