Staří Slované
From Wikipedia, the free encyclopedia
Staří Slované byli indoevropské národy, které žily v období stěhování národů a raného středověku (přibližně od 5. do 10. století našeho letopočtu) ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a prostřednictvím slovanských států položily základy slovanským národům raného a vrcholného středověku.[1] Původní vlast Slovanů je stále předmětem debat kvůli nedostatku historických záznamů; nicméně učenci věří, že to bylo ve východní Evropě[2], pravděpodobně s centrem v Polesí[3][4].
První písemné použití jména „Slované“ se datuje do 6. století, kdy slovanské kmeny obývaly velkou část střední a východní Evropy. Do té doby byly kočovné íránsky mluvící národy žijící v evropské pontské stepi (Skytové, Sarmati, Alani atd.) pohlceny slovansky mluvícím obyvatelstvem regionu.[5][6][7][8] Během následujících dvou století se Slované rozšířili na západ k řece Labi a na jih směrem k Alpám a do jihovýchodní Evropy, přičemž v tomto procesu absorbovali ilyrské a thrácké národy[9] a také se přesunuli na východ směrem k řece Volze. Mezi šestým a sedmým stoletím se velké části Evropy dostaly pod kontrolu Slovanů, což je proces méně popsaný a zdokumentovaný než proces germánské etnogeneze na západě. Dopady slavizace však byly mnohem hlubší.[10]
Počínaje 7. stoletím byli Slované postupně christianizováni (jak řeckým pravoslavím, tak římským katolicismem). Ve 12. století byli základní populací řady středověkých křesťanských států: východní Slované v Kyjevské Rusi, jižní Slované v Bulharské říši, Srbském knížectví, Chorvatském knížectví a Bosenském banátu a západní Slované v Nitrianské knížectví, na Velké Moravě, v Českém knížectví a v Polském království. Nejstarším známým slovanským knížectvím v historii byla Karantánie, založená v 7. století východoalpskými Slovany, předky dnešních Slovinců. Slovanské osídlení východních Alp zahrnovalo dnešní Slovinsko, východní Furlansko a velké části dnešního Rakouska.