Uhlíková neutralita
čisté nulové emise oxidu uhličitého / From Wikipedia, the free encyclopedia
Uhlíková neutralita (též. čistá nula, čisté nulové emise), tedy bilančně nulové ( anglicky net-zero) emise uhlíku, znamená dosažení rovnováhy mezi čistě lidskými emisemi uhlíku vypouštěnými do atmosféry a opatřeními, která oxid uhličitý z ovzduší odebírají. Ta mohou spočívat v umělém posílení či vytvoření nových tzv. propadů (uložišť uhlíku) přírodními procesy, tak i v technologiích ukládání CO2 do hloubek či biouhlu zejména do půd.[1][2][3] Potřeba dosáhnout uhlíkové neutrality vyplývá z potřeby zastavit globální oteplování. Podle zjištění vědců zkoumající klimatické změny, jejichž poznatky jsou shrnuty ve zprávách Mezivládního panelu pro změnu klimatu, je potřeba pro udržení oteplení pod 2 °C dosáhnout v rozvinutých zemích uhlíkové neutrality do roku 2050. Tento cíl také stanovuje Pařížská dohoda.[4]
Čistou nulu lze specifikovat pro různé druhy skleníkových plynů, ale nejčastěji se odkazuje na oxid uhličitý, který je hlavním přispěvatelem k antropogenním klimatickým změnám. Důležité je, že koncept čisté nuly neznamená úplné odstranění všech emisí, ale spíše vyvážení vypouštěných emisí prostřednictvím opatření, která nějakým způsobem odstraňují nebo kompenzují ekvivalentní množství skleníkových plynů. Pokud bilance antropogenně vypuštěného CO2 a ukládaného bude nulová, jeho koncentrace v ovzduší bude klesat. To povede k zastavení globálního oteplování. U dalších skleníkových plynů lze dosáhnout stabilizace koncentrace, pokud dojde k výraznému poklesu jejich emisí.[5]