Říše Ming
historický státní útvar / From Wikipedia, the free encyclopedia
Říše Ming (čínsky: znaky tradiční 明國, zjednodušené 明国, pinyin Míng Guó, český přepis Ming Kuo), plným názvem Říše Velká Ming (čínsky: znaky zjednodušené 大明国, tradiční 大明國, pinyin Dà Míng Guó, český přepis Ta Ming Kuo; také anachronicky čínsky: znaky zjednodušené 大明帝国, tradiční 大明帝國, pinyin Dà Míng Dìguó, český přepis Ta Ming Tikuo) byl čínský stát nazvaný podle vládnoucí dynastie Ming (čínsky: znaky 明朝, pinyin Míng Cháo, český přepis Ming Čchao). Říše byla založena roku 1368 vyhnáním mongolské dynastie Jüan. Bývá považována za „jedno z největších období řádné vlády a sociální stability v historii lidstva,“[2] kdy čínská civilizace měla vysokou úroveň a začínala vytvářet kapitalismus.[3] Mingové byli poslední čínskou národní (tj. chanskou) dynastií, vládnoucí Číně po tři století. Následovala je mandžuská Dynastie Čching.
Říše Velká Ming 大明国 Ta Ming Kuo
| |||||||||||||
Geografie
| |||||||||||||
Rozloha |
|||||||||||||
Obyvatelstvo | |||||||||||||
Počet obyvatel |
60 000 000 (roku 1381) až 160–200 000 000 (počátkem 17. století) | ||||||||||||
Národnostní složení |
|||||||||||||
Státní útvar | |||||||||||||
Vznik |
|||||||||||||
Zánik |
1644 – dobytím severní Číny Čchingy, zatímco mingští loajalisté na jihu Číny vytvořili stát Jižní Ming | ||||||||||||
Státní útvary a území | |||||||||||||
|
Mingské hlavní město Peking roku 1644 padlo s celou severní Čínou do rukou Mandžuů, ale jižní část země zůstala ještě 17 let (do roku 1661) pod kontrolou Číňanů (Chanů). Tyto pozdní mingské režimy jižní Číny se označují Jižní Ming.
Zakladatel mingského státu a dynastie císař Chung-wu (vládl 1368–1398) se pokusil vybudovat společnost soběstačných zemědělských komunit ve stabilním systému vztahů, který by komerční život a obchod ve městech omezil na minimum. Soukromý sektor pozemkových panství se dlouhotrvajícími válkami zmenšil na jednu třetinu veškeré obdělávané půdy, zatímco státní vlastnictví půdy rostlo. Vznikl tak státní přídělový systém, byť formálně nevyhlášený. Přísně centralizovaná státní správa se snažila řídit všechny oblasti života. Znovuvybudování Číny na zemědělské základně a zkvalitnění komunikací pomocí vojenské kurýrní sítě přineslo nezamýšlený důsledek – vznik trhů podél obnovených cest a pronikání městských trendů na venkov. Takzvaná džentry, třída vzdělaných statkářů obsazujících úřední posty, byla ovlivněna novou, konzumně orientovanou kulturou. Mezi vzdělané úřednictvo začaly pronikat obchodnické rodiny, které přebíraly zvyklosti typické pro džentry. Paralelně probíhaly změny v sociální a politické filozofii, správních institucích a také v umění a literatuře.
Říše Mingů měla velké námořní loďstvo a stálou armádu, jejíž celková početnost kolísala mezi jedním a čtyřmi milióny vojáků.[4] Plavby admirála Čeng Chea překonaly veškeré minulé expedice a dosáhly východní Afriky. Vláda uskutečnila obrovská stavební díla včetně obnovení Velkého kanálu, Velké čínské zdi a výstavby Zakázaného města v Pekingu v první čtvrtině 15. století. Populace mingské Číny vzrostla z počátečních více než 60 miliónů[5] na maximum 160–200 miliónů obyvatel počátkem 17. století.[6] V posledních desetiletích vlády dynastie však lidí značně ubylo následkem epidemií, hladomorů a válek.
V 16. století ekonomiku mingské Číny stimuloval obchod s Portugalci, Španěly a Nizozemci. Čína se zapojila do globální výměny zboží, rostlin, zvířat a potravin (nazývané kolumbovská výměna) v roli centra světové ekonomiky. Vývoz zboží do Evropy a Japonska přinesl Číně značné množství stříbra, které v roli všeobecného platidla nahradilo měděné a papírové peníze. V posledních desetiletích mingské vlády se přítok stříbra do Číny výrazně snížil a poklesla i zemědělská produkce kvůli nástupu malé doby ledové, přírodních katastrof a epidemií. Zároveň se od druhé poloviny 16. století ve státním aparátu projevily příznaky rozkladu a k počátku 17. století už byl zcela prosáklý korupcí. Císaři se málo zajímali o politiku a nejvyšší moc byla v rukách jejich početného okolí (příbuzných, eunuchů a vysokých úředníků). Krize zasáhla také vztahy na vesnici: po úplné privatizaci pozemků činovníky vládního aparátu státní sektor prakticky zmizel. Pokles životní úrovně obyvatelstva a autority vlády vedl povstalce jako byl Li C’-čcheng k odmítnutí legitimity dynastie.
Slabost říše využil nedlouho předtím zkonsolidovaný stát Mandžuů k útoku na Čínu. Po pádu hlavního města a sebevraždě císaře Čchung-čena místní správní a vojenští představitelé stále ještě ovládající Nanking, Fu-ťien, Kuang-tung, Šan-si a Jün-nan nebyli schopni zkoordinovat své akce, a do roku 1661 jeden po druhém podlehli mandžuskému tlaku. Poslední mingský císař Jung-li uprchl do Barmy, ale už začátkem roku 1662 ho zajali a zabili čchingští vojáci. Jeden z mingských vojevůdců Čeng Čcheng-kung pochopil bezperspektivnost boje s Mandžuy na pevnině a v letech 1661–1662 vyhnal Nizozemce z Tchaj-wanu. Na části ostrova vládli jeho potomci až do roku 1683, kdy království Čengů dobyli Mandžuové.