Česká gramatika

Česká gramatika je mluvnický popis češtiny. Česká mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních slovanských jazyků. Čeština je typický flektivní jazyk, vyznačující se bohatostí slovních tvarů při skloňování a časování.

Česká gramatika
Typ jazyka	flektivní jazyk
Slovosled
Druh slovosledu	SVO, flexibilní (volný), aktuální větné členění
Větné členy, které mohou být nevyjádřeny	podmět
Člen
Člen určitý	není
Člen neurčitý	není
Člen dělivý	není
Bez členu	čeština člen nepoužívá
Podstatná jména
Gramatické kategorie u podstatných jmen	rod, číslo, pád,
Duál	pouze zbytky duálu
Plurál	nepravidelný
Skloňování	7 pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál. 2 čísla: singulár a plurál; zbytky duálu. 3 rody: mužský (životný a neživotný), ženský a střední.
Slovesa
Gramatické kategorie u sloves	osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid
Časování	Vid: dokonavý a nedokonavý. 3 časy: minulý, přítomný a budoucí (a zbytky předminulého) 3 způsoby: oznamovací, podmiňovací a rozkazovací. Přítomný čas vyjadřují pouze nedokonavá slovesa. Příčestí: činné (minulé) a trpné. Pasivum: opisné a zvratné.
Zápor slovesa	předpona: ne-
Otázka	vyjádřena intonací
Zvratná slovesa	pomocí zvratných zájmen se, si
Přídavná jména
Skloňování	7 pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál. 2 čísla: singulár a plurál 3 typy: měkká, tvrdá, přivlastňovací
Stupňování	komparativ: přípony: -ejší, -ější, -ší nebo -í; superlativ: předpona nej- komparativ.
Příslovce
Stupňování	komparativ: přípony: -štěji, -čeji, -čtěji, -ěji a -eji; superlativ: předpona nej- komparativ.
Tvoření	z přídavných jmen
Zájmena
Skloňování osobních zájmen	jako u substantiv
Přivlastňovací zájmena	viz česká zájmena
Číslovky
Skloňování číslovek	jako u substantiv

Slovní druhy

Čeština rozlišuje 10 slovních druhů, které se rozdělují na ohebné a neohebné:

• ohebné
  • skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky;
  • časují se – slovesa;
• neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.

Jmenný rod

Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný.

Číslo

Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu).

Skloňování

Podrobnější informace naleznete v článcích České skloňování, Česká podstatná jména, Česká přídavná jména, Česká zájmena a České číslovky.

Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál – tradičně se označují jako 1.–7. pád), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. V závislosti na typu skloňování se v paradigmatu některé tvary slova opakují ve více pádech, žádné slovo nemá 14 teoreticky možných tvarů.

Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla).

Podstatná jména se skloňují podle 14 vzorů, přičemž v každém rodě lze rozlišit vzory měkké a tvrdé, v mužském rodě pak ještě vzory životné a neživotné.

Přídavná jména se skloňují buď podle tvrdých (mladý), nebo podle měkkých (jarní) vzorů. Zvláštní typ sklonění mají přídavná jména přivlastňovací (otcův, matčin).

Zájmena a číslovky se buď skloňují jako podstatná a přídavná jména, nebo mají vlastní (nepravidelné) sklonění.

Příklad skloňování (spojení přídavného a podstatného jména)

Číslo	Pád		Pádová otázka	Rod mužský životný	Rod mužský neživotný	Rod ženský	Rod střední
Sg.	1.	Nominativ	kdo? co?	mladý muž	mladý stát	mladá žena	mladé zvíře
	2.	Genitiv	koho? čeho?	mladého muže	mladého státu	mladé ženy	mladého zvířete
	3.	Dativ	komu? čemu?	mladému muži	mladému státu	mladé ženě	mladému zvířeti
	4.	Akuzativ	koho? co?	mladého muže	mladý stát	mladou ženu	mladé zvíře
	5.	Vokativ	oslovení	mladý muži!	mladý státe!	mladá ženo!	mladé zvíře!
	6.	Lokál	(o) kom? (o) čem?	mladém muži	mladém státě	mladé ženě	mladém zvířeti
	7.	Instrumentál	kým? čím?	mladým mužem	mladým státem	mladou ženou	mladým zvířetem
Pl.	1.	Nominativ	kdo? co?	mladí muži	mladé státy	mladé ženy	mladá zvířata
	2.	Genitiv	koho? čeho?	mladých mužů	mladých států	mladých žen	mladých zvířat
	3.	Dativ	komu? čemu?	mladým mužům	mladým státům	mladým ženám	mladým zvířatům
	4.	Akuzativ	koho? co?	mladé muže	mladé státy	mladé ženy	mladá zvířata
	5.	Vokativ	oslovení	mladí muži!	mladé státy!	mladé ženy!	mladá zvířata!
	6.	Lokál	(o) kom? (o) čem?	mladých mužích	mladých státech	mladých ženách	mladých zvířatech
	7.	Instrumentál	kým? čím?	mladými muži	mladými státy	mladými ženami	mladými zvířaty

Časování

Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa.

Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézentum) a budoucí (futurum). Zachovala se také forma plusquamperfekta (předminulého času), vnímaná jako archaická.^[1]

Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost.

Rozlišují se tři slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem.

Lemmatem u sloves je infinitiv.

Slovosled

Podrobnější informace naleznete v článku Český slovosled.

Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je typu SVO (podmět–přísudek–předmět).

Historický vývoj

Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj češtiny.

Mluvnický systém současné češtiny zachovává většinu prvků mluvnice praslovanštiny, z níž se čeština na konci 1. tisíciletí vyvinula.

V pračeském období (konec 10. století – asi polovina 12. století) existovalo trojí mluvnické číslo: kromě singuláru a plurálu ještě duál (dvojné číslo). Při skloňování docházelo ke střetávání tradičního rozdělení podle zakončení kmene a principu rodového (rozdělení na maskulina, feminina a neutra), který získával na významu. V časování sloves se rovněž uplatňoval duál. Minulé děje se vyjadřovaly 4 časy – aoristem, imperfektem a perfektem, předminulé plusquamperfektem (antepréteritem). Futurum (budoucí čas) ještě nebylo ustáleno, používal se často přítomný čas. Vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti nebyl ještě plně vytvořen, přežívala slovesa obouvidová a bezvidová. Tento stav trval i v následujícím období rané staré češtiny.

Do konce 14. století se stabilizovaly tvary budoucího času nedokonavých sloves, z různých forem typu chc’u volati, jmám volati, budu volati a budu volal se nakonec prosadil typ budu volati. Ustálil se vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti. Uplatnila též se perfektivizační funkce předpon a imperfektivizační funkce přípon. V důsledku toho se koncem století v mluvené řeči přestávají používat aorist a imperfektum a jsou postupně nahrazovány perfektem (dnes označováno jako préteritum), úplně se přestaly používat do konce 15. století. Ve 14. století se také začíná konstituovat opisné pasívum (trpný rod).

Během 16. století bylo dovršeno rozlišení životných a neživotných maskulin. Protiklad životnosti u maskulin nebyl do té doby při skloňování zcela vyhraněn, neužíval se u zvířat (vidím pána × vidím pes).

Mluvnický systém se v té době již zásadně nelišil od současného. Pokračoval vývoj systému hlásek, který se projevil změnami koncovek (především v obecné češtině) a zvětšením rozdílů mezi měkkými a tvrdými vzory skloňování. Tento vývoj rovněž výrazněji odlišil češtinu od příbuzné slovenštiny, v níž mnohé změny neproběhly.