Francouzská opera
francouzská operní tradice / From Wikipedia, the free encyclopedia
Francouzská opera jako specifický operní fenomén představuje jednu z největších evropských operních tradic. Zahrnuje díla francouzských skladatelů Lullyho, Rameaua, Charpentiera, Berlioze, Bizeta, Debussyho, Gounoda, Masseneta, Poulenca, Messiaena a jiných. Svou roli v historii francouzské opery hráli také někteří původně zahraniční skladatelé, zejména Gluck, Salieri, Cherubini, Rossini, Meyerbeer, Offenbach a v neposlední řadě Giuseppe Verdi.
Francouzská opera začala psát svou historii na dvoře krále Ludvíka XIV., když Jean-Baptiste Lully uvedl v roce 1673 svou první operu Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonie). Jednalo se o první významnou francouzskou operu.[p 1][1] Ačkoli zde již dříve bylo několik pokusů o její vytvoření; nejvýznamnější z nich byla nejspíše Pomone (Pomona), první opera s libretem ve francouzštině, od Roberta Camberta. Lully a jeho libretista Philippe Quinault vytvořili tzv. tragédie lyrique neboli tragédie en musique, formu francouzské opery, v níž jsou vedle árií významně zastoupená také taneční čísla a sborový zpěv.[2]
Lullyho nejvýznamnějším nástupcem byl Jean-Philippe Rameau. Po Rameauově smrti vytvořil německý skladatel Christoph Willibald Gluck pro pařížskou scénu v 70. letech 18. století celkem šest oper. V jeho tvorbě je vidět vliv Rameaua, ale celkově je dílo spíše zjednodušené, se zaměřením na drama. Ve stejné době, tedy ve druhé polovině 18. století, získávala ve Francii na popularitě tzv. opéra comique, v níž jsou árie střídány mluvenými dialogy.[3]
Ve 20. letech 19. století ve Francii vznikla grand opéra. Jedním z jejích předních tvůrců byl Gioacchino Rossini se svou operou Guillaume Tell (Vilém Tell). Nejvýznamnějším skladatelem grand opéry byl ovšem Giacomo Meyerbeer.[4] Odlehčená opéra comique zažívala v této době úspěch v dílech Françoise-Adriena Boieldieua či Daniela Aubera. Jen obtížně se v tomto prostředí prosazoval Hector Berlioz. Například jeho opera Les Troyens (Trójané), která představovala kulminaci Gluckovy tradice, byla poprvé plně předvedena až sto let po svém napsání.
Operetě, novému žánru, který se objevil ve druhé polovině 19. století, dominoval Jacques Offenbach se svými humornými a cynickými díly jako Orphée aux enfers (Orfeus v podsvětí). [5] Charles Gounod zažil obrovský úspěch se svou operou Faust.[6] Georges Bizet složil slavnou Carmen, která se však v době prvního uvedení nesetkala s úspěchem. Richard Wagner se stal pro francouzskou operu výzvou, na niž reagoval mimo jiné Claude Debussy se svým dílem Pelléas et Mélisande (Pelleas a Melisanda).[7] Dalšími významnými skladateli ve 20. století byli Maurice Ravel, Francis Poulenc a Olivier Messiaen.