Generace Národního divadla
From Wikipedia, the free encyclopedia
Generace Národního divadla je označení pro společenství autorů, kteří přímo pracovali na výzdobě Národního divadla nebo tvořili v době jeho vzniku. Národní divadlo jako symbol celonárodního úsilí dalo označení generaci architektů a umělců, kteří v době jeho vzniku tvořili (dokončeno 1881–1883) a byli představiteli novorenesančního slohu v Čechách. Představě měšťanské společnosti o architektonické formě symbolizující sílu a tvořivost českého národa odpovídal právě neorenesanční sloh, který uplatnili v návrzích nejvýznamnějších veřejných staveb architekti Josef Hlávka, Josef Zítek (Národní divadlo), Josef Schulz (dostavba Národního divadla, Národní muzeum) a Antonín Wiehl.[1] Čeští architekti novorenesance vnímali architekturu české novorenesance jako gesamtkunstwerk a toto pojetí naplňovali ve svých realizacích ve spolupráci s nejvýznamnějšími malíři a sochaři generace Národního divadla: Josefem Václavem Myslbekem, Maxmiliánem Pirnerem, Mikolášem Alšem, Bohuslavem Schnirchem, Františkem Ženíškem, Stanislavem Suchardou, Josefem Mauderem, Antonínem Poppem a dalšími.[2][3] K znakům umění generace Národního divadla tedy patřily novorenesanční sloh, mánesovská malba a romantická krajinomalba, využití slovanské mytologie.