Inkolát
From Wikipedia, the free encyclopedia
Inkolát (z lat. incola, usedlý obyvatel), někdy také indigenát, byl pojem středoevropského, českého a rakouského stavovského práva a označoval příslušnost mezi plnoprávné domácí šlechtické rody, jakousi středověkou obdobu šlechtického občanství.
Inkolát zařazoval svého nositele mezi „zemskou šlechtu“ v zemích České koruny (kromě obojí Lužice) a v Rakousku; opravňoval mimo jiné k nabývání deskových statků, tj. významných nemovitostí. Teprve držitel takového statku byl oprávněn účastnit se zemských sněmů a ucházet se o zemské úřady.
Inkolát se získával narozením nebo výslovným udělením, o němž v Čechách od korunovace Jana Lucemburského roku 1310 až do stavovského povstání roku 1618 rozhodoval výhradně Český zemský sněm.[1] Od Obnoveného zřízení zemského (1627) jej udílel panovník. Se zrušením stavovského zřízení v Rakousku roku 1848 ztratil inkolát praktický význam.