Jindřich VII. Lucemburský
hrabě lucemburský, hrabě v Laroche, markrabě z Arlonu, král římskoněmecký, císař Svaté říše římské / From Wikipedia, the free encyclopedia
Jindřich VII. Lucemburský (francouzsky Henri VII de Luxembourg, německy Heinrich VII. von Luxemburg; 1278/1279?[1] Valenciennes – 24. srpna 1313 Buonconvento) byl lucemburský hrabě, hrabě v Laroche a markrabě z Arlonu, římskoněmecký král a císař Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Po smrti císaře Fridricha II. byl prvním římskoněmeckým králem, který získal císařskou korunu, a také prvním římským králem i císařem z rodu Lucemburků.
Jindřich VII. Lucemburský | |
---|---|
Hrabě lucemburský, hrabě v Laroche, markrabě z Arlonu, král římskoněmecký, císař Svaté říše římské | |
Jindřich VII. na dobové iluminaci (Balduineum) | |
Lucemburský hrabě | |
Období | 1288/1292 – 1310 |
Předchůdce | Jindřich VI. Lucemburský |
Nástupce | Jan Lucemburský |
Hrabě v Laroche | |
Období | 1288/1292 – 1310 |
Předchůdce | Jindřich VI. Lucemburský |
Nástupce | Jan Lucemburský |
Markrabě z Arlonu | |
Období | 1288/1292 – 1310 |
Předchůdce | Jindřich VI. Lucemburský |
Nástupce | Jan Lucemburský |
Král Svaté říše římské | |
Období | 1308 – 1313 |
Korunovace | 6. ledna 1309 |
Předchůdce | Albrecht I. Habsburský |
Nástupce | Ludvík IV. Bavor/Fridrich I. Sličný |
Císař Svaté říše římské | |
Období | 1312 – 1313 |
Korunovace | 29. června 1312 |
Předchůdce | Fridrich II. Štaufský |
Nástupce | Ludvík IV. Bavor |
Narození | 1278/1279?[1] Valenciennes |
Úmrtí | 24. srpna 1313 Buonconvento |
Pohřben | katedrála v Pise |
Manželka | Markéta Brabantská |
Potomci | Jan Lucemburský Marie Lucemburská Beatrix Lucemburská |
Dynastie | Lucemburkové |
Otec | Jindřich VI. Lucemburský |
Matka | Beatrix z Avesnes |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Narodil se jako nejstarší syn Jindřicha VI. Lucemburského a jeho manželky Beatrix z Avesnes. Když mu roku 1288 v bitvě u Worringen zemřel otec, byl ještě dítě a vládu v Lucembursku za něj proto vykonávala jeho matka Beatrix. Jindřich byl mezitím vychováván na dvoře Filipa IV. Sličného ve Francii. Poté, co se Jindřich roku 1292 oženil s Markétou Brabantskou, ujal se v Lucembursku samostatné vlády. Jeho panování bylo provázeno územním i hospodářským rozmachem. Byl spojencem francouzského krále Filipa Sličného, jemuž pomáhal ve válkách proti Anglii.
Po zavraždění římského krále Albrechta I. Habsburského byl Jindřich dne 27. listopadu 1308 kurfiřty jednomyslně zvolen římskoněmeckým králem, a to především za přičinění svého bratra (a současně jednoho z kurfiřtů), trevírského arcibiskupa Balduina. Získání římskoněmecké koruny bylo pro lucemburskou dynastii obrovským triumfem. Jindřich si dal za cíl zastavit francouzskou expanzi do pohraničí Svaté říše římské, což se mu z velké části podařilo. Mezi jeho další úspěchy patřila stabilizace poměrů v jižní polovině říše, kde získal velkou autoritu. Na severu říše si takovou vážnost však vydobýt nedokázal. Udržoval dobré vztahy s Wittelsbachy a později i s Habsburky. V roce 1310 Jindřich zaznamenal další mocenský úspěch – pro svého syna Jana diplomaticky získal České království, odkud vypudil vévodu Jindřicha Korutanského.
Po domluvě s papežem Klementem V. se Jindřich VII. v říjnu 1310 vypravil s vojskem na italské tažení do Říma, jehož cílem bylo získat císařskou korunu a zmocnit se tak vlády nad říšskou Itálií a Arelatským královstvím. I přes slibné začátky celého tažení a Jindřichovy snahy stabilizovat situaci v severní Itálii se zde proti němu postavila liga guelfských měst v čele s Florencií a Bolognou. Římského krále naopak podpořila ghibellinská města, především Janov a Pisa. Na počátku roku 1311 byl Jindřich v Miláně korunován Lombardskou železnou korunou. Dne 29. června 1312 byl v Lateránské bazilice třemi kardinály korunován na císaře. Novopečený císař se ale dostal do sporu s neapolským králem Robertem z Anjou i papežem Klementem V. Spojil se proto se sicilským králem Fridrichem II., s nímž se chystal napadnout Robertovo Neapolské království. Tento záměr však nestihl uskutečnit, protože 24. srpna 1313 zemřel. Příčinou smrti mohla být malárie. Byl pohřben v katedrále v Pise.
Navzdory mnoha názorům starších historiků Jindřich nebyl snílkem a jeho politické cíle nebyly nerealistické.