německý fyzik, nositel Nobelovy ceny From Wikipedia, the free encyclopedia
Johannes Stark (15. dubna 1874, Schickenhof, Bavorsko – 21. června 1957, Gut Eppenstatt u Traunsteinu) byl německý fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku (1919) za objev Dopplerova jevu u kanálových paprsků a štěpení spektrálních čar. Stoupenec nacismu a představitel tzv. německé fyziky.
Johannes Stark | |
---|---|
Rodné jméno | Johannes Nikolaus Stark |
Narození | 15. dubna 1874 Freihung |
Úmrtí | 21. června 1957 (ve věku 83 let) Traunstein |
Bydliště | Německo |
Alma mater | Mnichovská univerzita |
Povolání | fyzik a vysokoškolský učitel |
Zaměstnavatelé | Juliova–Maxmiliánova univerzita ve Würzburku Greifswaldská univerzita Univerzita Hannover RWTH Aachen Univerzita v Göttingenu Fyzikálně-technický spolkový ústav |
Ocenění | Matteucciho medaile (1915) Nobelova cena za fyziku (1919) Goethe Medal for Art and Science (1939) |
Politická strana | Národně socialistická německá dělnická strana |
Choť | Luise Uepler |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Johannes Stark se narodil ve vesnici Schickenhof v tehdejší obci Thansüß (dnes okres Freihung) v okrese Amberg jako syn sedláka.[1] Nejprve navštěvoval Gymnasium Christian-Ernestinum v Bayreuthu [2], poté Staré gymnázium (nyní Albertus-Magnus-Gymnasium Regensburg). Po maturitě s velmi dobrým prospěchem ze všech předmětů[3] studoval fyziku, matematiku, chemii a krystalografii na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Zde v roce 1897 dokončil doktorát pod vedením Eugena von Lommela disertační prací Untersuchungen ueber einige physikalische, vorzüglich optische Eigenschaften des Russes (Zkoumání některých fyzikálních, zejména optických vlastností sazí) a poté zůstal v Mnichově jako asistent svého školitele.
V roce 1900 začal vyučovat na Univerzitě v Göttingenu, kde se brzy habilitoval a v roce 1906 byl jmenován mimořádným profesorem. V roce 1905 objevil optický Dopplerův jev v „kanálových paprscích“ (nyní zvaných katodové záření). V roce 1908 byl po tříletém intermezzu na TH Hannover[4] jmenován řádným profesorem na RWTH Aachen. V roce 1913 prokázal štěpení spektrálních čar v elektrickém poli, které se dnes nazývá Starkův jev. V témže roce byl zvolen dopisujícím členem Akademie věd v Göttingenu.[5] V roce 1917 odešel na Univerzitu v Greifswaldu. V roce 1919 obdržel za své dva objevy Nobelovu cenu za fyziku[6] a v roce 1920 odešel na Univerzitu ve Würzburgu. Zde se v roce 1921 setkal s odporem kolegů v souvislosti s neúspěšným pokusem o habilitaci svého studenta Ludwiga Glasera. Po porážce v tomto konfliktu Stark v roce 1922 na protest rezignoval na svou profesuru. Uchýlil se do svého domova v Ullersrichtu u Weidenu v Horní Falci, za peníze z Nobelovy ceny založil soukromou laboratoř a začal podnikat, nejprve jako výrobce porcelánu (Bavaria Porzellanmanufaktur AG), poté jako majitel cihelny. Když byl v tomto období jmenován prezidentem Physikalisch-Technische Reichsanstalt (PTR), nepočítalo se s ním, a to ani pro další jmenování, což ho pravděpodobně stále více rozhořčovalo.[7]
S uchopením moci nacisty a jejich spojenci v roce 1933 pro něj nastala nová situace, protože jako člen NSDAP, jímž byl od roku 1930, rozhodně uvítal konec výmarského ústavního státu a nastolení nacistického systému: „Konečně nastal čas,“ prohlásil, „kdy můžeme uplatnit svůj pohled na vědu a badatele.“[8] Aktivně se o to zasazoval již o deset let dříve.[9] Dlouhou dobu byl průkopníkem politické publicistiky a podílel se na stranických kampaních v rodném kraji v okolí svého nového bydliště v Gut Eppenstatt u Traunsteinu.[10]
Pro Dietera Hoffmanna a Marka Walkera představoval Stark, který opustil „hlavní fyzikální proud“, spolu s několika dalšími, jako byl Philipp Lenard, „pravděpodobně nejznámější a nejznámější příklad nacionálněsocialistického vlivu na fyziku“, a to svým pokusem o založení „hnutí takzvané německé fyziky“, které mělo být „árijské“ a „méně židovské“. K tomuto účelu využíval jmenování, granty a publikace.[11]
V květnu 1933 byl říšským ministrem vnitra Wilhelmem Frickem jmenován prezidentem Říšského fyzikálně-technického ústavu (PTR) v Berlíně, kde nahradil Friedricha Paschena, který byl na základě zákona o obnově profesionální státní služby propuštěn jako odpůrce režimu. V září 1933 Stark na setkání německých fyziků prohlásil, že „stejně jako Vůdce převzal odpovědnost za německý národ, chce [Stark] převzít odpovědnost za fyziku“.[12] Stark zamýšlel kompletní reorganizaci fyziky[13] v Německu pod kontrolní nadvládou Říšského ústavu. Pruská akademie věd ho chtěla na podzim roku 1933 přijmout za svého člena, ale fyzik Max von Laue tomu zabránil. V letech 1933–1934 byl Stark členem senátu Společnosti císaře Viléma. Stark získal další moc, když se v roce 1934 stal prezidentem Německé výzkumné nadace (DFG). Za jeho předsednictví byl patronem a čestným prezidentem DFG jmenován hlavní nacistický ideolog Alfred Rosenberg.[14] DFG financovala vědecké projekty na základě návrhů vědců.[15] Stark prý často odmítal návrhy vědců osobním hlasováním.[16] V roce 1934 se stal členem Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina, z níž v únoru 1938 vystoupil na protest proti členství prezidenta Leopoldiny Emila Abderhaldena v Papežské akademii věd[17]. Propagoval i jiné věci. V roce 1934 prohlásil, že „ve spolupráci s říšským ministerstvem vnitra... byl zahájen rozsáhlý výzkum rasové hygieny“. To by „podpořilo a pomohlo utvářet právní předpisy v této oblasti“. Týkalo se to „asociálů“, „cikánů“, „dědičně nemocných“ a dalších osob nežádoucích z hlediska rasové hygieny jako „balastních existencí“.[18] Jedním z jeho oblíbených projektů byl nepovedený pokus o těžbu zlata z bavorských rašelinišť, který spolykal značné finanční prostředky.[19]
Tím, že se postavil na stranu vnitřních nacistických konfliktů, se občas vystavoval potížím. V roce 1936 byl například nucen předat vedení DFG „wehrchemikovi“ Rudolfu Mentzelovi. Přesto nikdy nezpochybnil své členství ve straně.[20]
V roce 1937 publikoval v orgánu SS Das Schwarze Korps celostránkový článek pod názvem „Bílí Židé ve vědě“ (Weiße Juden in der Wissenschaft), v němž Heisenberga označil za „Ossietzkého fyziky“ a stěžoval si, že „židovští vědci po likvidaci na univerzitách nyní našli obhájce a pokračovatele v árijských Judengenossen a Judenzöglingen“.[21] Navázal tak na frázi „Židé a přátelé Židů“ (Juden und Judenfreunde), která byla dlouho běžná v moderním antisemitismu, přičemž ti druzí byli považováni za „požidovštěnci“ (verjudet).
Po skončení války byl Stark obžalován ve Spruchkammerském procesu v Bavorsku. Svědčilo proti němu několik špičkových německých fyziků, včetně Maxe von Laue, Wernera Heisenberga a Arnolda Sommerfelda. Dne 20. července 1947 byl označen za válečného zločince a odsouzen na čtyři roky do pracovního tábora. Odvolací řízení vedlo – jak tomu v denacifikačních řízeních zpravidla bývalo – k mírnějšímu zařazení mezi spolupachatele a k pokutě v roce 1949. V odůvodnění se uvádí, že Stark „nikdy nejednal jednostranně na úkor ne-národních socialistů“ mezi zaměstnanci svých úřadů a že jeho „ideologická obhajoba národního socialismu ho nikdy nevedla k zavrženíhodným činům“. Naopak, v roce 1935 dokonce zabránil přijetí zákona o zřízení Říšské akademie pro výzkum, které mělo za cíl omezit vědu a dát jí nacistickou orientaci.[22] U soudu bylo také předloženo velké množství „Persilscheine“ (právně korektních, ale eticky sporných obhajob) od Starkových právníků, podle nichž podporoval mimo jiné i dva židovské kolegy.[23]
Svědkem u soudu byl i Albert Einstein. Když byl během procesu požádán o posudek, potvrdil, že Stark byl vždy „velmi egocentrická osoba s neobvykle silným pocitem vlastní důležitosti“. Měl „paranoidní osobnost“.[24]
Poslední léta svého života strávil Stark na svém panství Eppenstatt u Traunsteinu v Horním Bavorsku, kde zemřel v roce 1957 ve věku 83 let. Byl pohřben na horském hřbitově v Schönau am Königssee.[25]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.