domestikovaná forma rodu Equus From Wikipedia, the free encyclopedia
Kůň domácí (Equus caballus) nebo pouze kůň je domestikované zvíře patřící mezi lichokopytníky. Vminulosti byli koně využíváni především pro zemědělské práce, kpřepravě zboží a osob, od 20. století slouží hlavně kodpočinkové jízdě a sportu.
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Tento článek je ozvířeti, druhu Equus caballus.Další významy jsou uvedeny na stránkách Kůň (rozcestník) a Koňovití.
Samice koně se nazývá klisna nebo kobyla, nebo také hřebice. Podle některých zdrojů se označení používá podle toho, zda již samice měla potomky, nebo ne. Klisna je označení pro samici, která hříbě ještě neměla, kobyla naopak ano.[1] Na jihozápadě Čech však bývá ikůň samec označován jako kobyla.[2]Slovník spisovné češtiny (SSČ) ale používá výraz klisna pro „dospělou samici koně aj.“ a považuje ho za synonymní kekobyle. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) používá výraz klisna pro „samici koně domácího“ a jako synonymní výrazy uvádí kobylu a hřebici. Dříve se výraz klisna používal také jako „hrubá nadávka ženě“,[3] nověji je lichotivým vyjádřením oženě sexuálně přitažlivé.[4]
Plemenný samec je hřebec, vykastrovaný pak valach, jednostranně vykleštěný pak jirčák nebo klepec.[2] Mládě koně se nazývá hříbě. Samice je vříji, se říjí nebo je říjná. Na říjnou klisnu hřebec reaguje flémováním. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Porod je nazýván hřebením. Věda zabývající se koňmi je hipologie.
Koně jsou čtyřnozí lichokopytníci využívající knášlapu pouze jeden prst přeměněný vkopyto. Jedná se opřizpůsobení pastevnímu životu ve stepích a toto uspořádání končetin umožňuje velmi rychlý pohyb.
Velikost a hmotnost
Jezdečtí koně váží od 300 do 700kg vzávislosti na plemenu. Tažní koně váží od 700kilogramů do 1tuny. Největší kůň vhistorii byl pravděpodobně Shirský kůň jménem Sampson. Byl 220cm vysoký a jeho vrcholná váha byla odhadnuta na 1500kg. Současný nejmenší kůň na světě je Thumbelina, plně dospělý miniaturní kůň. Je 43cm vysoká a váží 26kg.
Anatomie
Kůň má vtěle celkem 252kostí. Na rozdíl od některých savců se uněj ale nevyskytuje klíční kost. Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj atd.) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ne vypoulené, ani klenuté ksobě.
Hlava a krk
Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá, například ustarokladrubských koní), štičí (konkávní, smiskovitým profilem, uarabských koní), volská, babská a klínovitá. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží ikekomunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděn. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 340stupňů. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly. Kůň má dlouhou hlavu proto, aby při pasení mohl mít oči dostatečně vysoko a viděl nad vrcholky trav případné nebezpečí. Základem krku je, stejně jako uvšech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.
Hrudní končetiny
Přední noha se skládá z:
plec – skládá se zlopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a zramenní kosti
předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé, mělo by být dobře nasvalené.
zápěstí (carpus) – kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
záprstí – kost záprstní
spěnka – má svírat úhel asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské
korunka – základem je kost korunková
kopyto – je kožním derivátem, jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro, kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka, mělo by svírat úhel asi 55° shorizontálou
kaštánek – zaniklý prst zevnitř nohy koně na lokti
Pánevní končetiny
Zadní noha se skládá z:
stehno – stehenní kost, stehenní sval
bérec – holenní a lýtková kost, bérce mají být dlouhé a svalnaté
hlezenní kloub – jeden znejdůležitějších kloubů, skládá se z6kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
korunka – základem je kost korunková
kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro, mělo by svírat asi 45° shorizontálou, kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.
kaštánek – zaniklý prst
Osová část těla
Hřbet tvoří 18 obratlů, knim se upíná 18 párů žeber, znich je 10 párů nepravých. Vpřední části hřbetu se nachází kohoutek. Uhrudníku platí, že čím je prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat. Základem beder je 6 bederních obratlů, uarabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná. Záď tvoří pánev asvalstvo, připojuje se kní ohon, který slouží kodhánění hmyzu. Základem je 17–19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.
Srst
Srst se skládá zkrycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží ktepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí spodsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má iochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé apevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima. Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách. Barva srsti spolu sbarvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je vdřeni chlupu, tím světleji srst působí.
Zbarvení
Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou:
Hnědák je zbarven od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou.
Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci shnědočernou srstí vzimě a černou vlétě.
Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou snějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš – jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš – mourek atd. Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla.
Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou.
Ryzák má srst vrůzných odstínech zlaté, stejnou barvu nebo lehce rozdílnou má ihříva a ocas.
Plavák má barvu do žlutošeda, tmavou hřívu, ocas inohy. Má vždy tzv. úhoří pruh (pruh tmavé srsti vedoucí podél páteře od hřívy kocasu) azebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka.
Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují itzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Dva poslední příklady, vytvořené lidmi, slouží kidentifikaci jedinců.
Základní barva srsti - hnědá, světle hnědá, červenohnědá, tmavě hnědá až černá.
Předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Zprstů se mu vyvinula kopyta jako uzpůsobení kmigraci.[6] Kůň se vyvíjel na území dnešní Severní Ameriky. Díky tomu, že byly tehdy kontinenty spojené, dostali se předci koní ido oblastí dnešní Asie.[7] Koně vSeverní Americe vyhynuli zhruba vobdobí před 11 až 13 tisíci lety.[zdroj?] Znovu se sem vrátili až dlouho po své domestikaci v16. století spolu sosadníky zEvropy; proto bývají volně žijící koně vAmerice považováni za zdivočelý, nikoli divoký nebo reintrodukovaný druh navzdory tomu, že se zde moderní koně vyvinuli a dlouhou dobu žili.[8] Samotný rod Equus vznikl před asi 3,4–3,9 miliony let. Dobu ledovou přežili kromě předků koně domácího (tzv. linie DOM2) ještě kůň Převalského, který díky péči zoologických zahrad přežívá dodnes a bývá označován za sesterský taxon domácích koní, Equus lenensis a koně západoevropských a středoevropských linií. Tarpan, který byl lidmi vyhuben až vmoderní době, byl patrně potomkem křížení předků domácích koní a koní západoevropských a středoevropských linií, nikoli předek domácího koně či jeho feralizovaná populace.[9][10]
Eohippus
Eohippus (dříve řazený do rodu Hyracotherium) je znám jako prakoník. Žil vpralesích starších třetihor veocénu asi před 60 miliony let. Na předních končetinách měl čtyři prsty a na zadních tři se zakrnělými zbytky prvního a pátého prstu.[11] Měl malé a ostré zuby, pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška, sváhou okolo pěti kilogramů.[12][13]
Orohippus
Žil ve stepích Severní Ameriky. Třenové zuby se uněj již přeměňují na čtyřboké stoličky dnešních koní, které lépe slouží krozmělnění rostlinné potravy. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři, ale již je patrná postupná redukce postranních prstů.[7]
Mesohippus a Miohippus
Oba tyto druhy, znichž Mesohippus je starší, byly větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohli proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil voligocénu, Miohippus vmiocénu.[11]
Parahippus
Parahippus se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstu a ostatní dva používal jen vměkkém terénu. Dosahoval velikosti ponyho, postranní prsty se uněj již výrazněji redukují. Odštěpují se od něj linie zcela vymřelých tříprstých koní (tzv. hipparioni) a předci dnešních moderních koní.[7]
Merychippus
Zhruba 90cm vysoký sprodlouženým krkem. Převážně se živil již pastvou, což mu umožňovaly vysokokorunkaté stoličky se silnější sklovinou. Stál uvzniku několika různých odlišných linií vývoje, znichž nejdůležitější je linie Pliohippa.[7] Právě ztohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus – dnešní kůň.
Vliv podnebí na vývoj koně
Horké podnebí dávalo podnět kvývoji lehčích, vyšších koní sužšími kopyty (typickým příkladem je achaltekinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu vhorských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). Vsuchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích oblastech sbohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).
Kdomestikaci koně došlo ve stepích na území dnešní Ukrajiny, jihozápadního Ruska a Kazachstánu. Podle archeologických nálezů zbytků koňského mléka vhliněných nádobách zoblasti severního Kazachstánu byli koně domestikováni a využíváni již 5500let před n. l. botajskou kulturou.[14] Analýza DNA však ukázala, že tito koně nebyli přímými předky vsoučasnosti rozšířených domestikovaných koní a měli blíže kdivokým koním Převalského.[15][16] Vzhledem knálezům koní vhrobech spolu sdomácími zvířaty je také možné, že byli součástí lidských společenstev už o1500 let dříve.[14] Ani Anatolie není místem původu domestikace.[17]
Zpočátku byli koně především zdrojem potravy, vyobrazení jejich lovu je možné najít již jeskyních malbách zobdobí paleolitu. Voblastech asijské stepi byli pak využíváni již ina mléko, později více ijako tažná a jezdecká zvířata, stali se zásadními voblasti vojenství.[13] Lidé jezdí na koni přes 4000let.[18] Poskytovali lidem izábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích. Koňské žíně byly využívány pro výrobu matrací, kartáčů, hudebních nástrojů ajiných předmětů.
Vsoučasnosti se ve vyspělých zemích využívá kůň převážně pro zábavu avpodstatně menší míře než tomu bývalo vminulosti ipro práci: například pro stahování dřeva vlesích (zvlášť při kalamitních situacích, vobtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr, drožka) vcentrech historických městech nebo při slavnostních příležitostech. Člověk tedy odedávna využíval velkou sílu a rychlost pohybu koní. Některá koňská plemena využívaná ktahání (například klád vlesích) dokážou utáhnout břemeno ohmotnosti až kolem 2 tun (tedy dvojnásobek vlastní váhy).[19] Ve východní a jihovýchodní Evropě je kůň na venkově stále běžným tažným zvířetem. Setkat se snimi lze ivcirkusech. VČeské republice se stále častěji koně domácí objevují ivzoologických zahradách a chová je například Zoo Brno, Zoo Liberec či Zoo Tábor.
Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na:
primitivní plemena – zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst abývají velmi přizpůsobivá
kulturní plemena – jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů
Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:
Skupina koní mongolských (stepních) – za jejich předka byl dříve považován kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň, kazašský kůň, kabardinský kůň, altajský kůň,…
Skupina koní východních (orientálních) – za jejich předka byl dříve považován tarpan (Equus ferus)
Skupina koní západních – za jejich předka byl dříve považován Equus robustus, patří sem např. norik, hafling, belgický kůň, persheron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, …
Plnokrevní koně – staré ušlechtilé plemeno, které si zachovalo svůj původní ráz, a je bez příměsi cizí krve, nebo teplokrevník dlouhodobě šlechtěný na určitou užitkovost stakovým stupněm prošlechtění, že požadované vlastnosti už nejdou dalším přikřižováním zlepšovat – arabský kůň, anglický plnokrevník, achaltekinský kůň
Čím dál víc roste sportovní využití koní – existuje velké množství jezdeckých ivozatajských disciplín. Nejdůležitějšími soutěžemi vjezdeckém sportu jsou:
Drezura je sportovní disciplína postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezury je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezdit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval ina ty nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezurní úlohy rozdělené do několika stupňů obtížnosti. Drezurní úloha je soubor cviků, které musí jezdec skoněm postupně udělat co nejpřesněji vurčeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplína. Jeden znejtěžších cviků je piaffa.
Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Rozlišují se také do jednotlivých úrovní nejjednodušší ZM, Z, ZL, L, SM, S, ST, T, nejtěžší TT). Jedná se oolympijskou sportovní disciplínu.
Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se otřídenní soutěž skládající se zdrezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplína a pro koně ijezdce je velice náročná. Jsou vní různé obtížnosti, jak pro velké koně tak ipro pony. Ajsou zde jen přírodní překážky např. kmen, voda svýskokem nebo seskokem, dřevěný rám, domek, kamenná stěna atd.
Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Vpodstatě se udostihů nejedná osport, ale ovýkonnostní zkoušku, jejímž výsledkem na konci kariéry je tzv. generální handicap – GH.[zdroj?] Dostihy nejsou a nebyly nikdy řízeny tělovýchovnými organizacemi, řídí je Ministerstvo zemědělství, např. prostřednictvím Jockey clubu. Výše GH určuje vlastně kvalitu koně a tím ijeho potomstva.
Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger).
Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká pardubická).
Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaném sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené vAmerice a Francii.
Cross-country je jízda terénem. Kůň musí skákat překážky a přitom mít nejlepší čas.
Existují idalší sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované skoňmi:
Kočárové soutěže resp. vozatajské soutěže jsou specializovaným sportovní odvětvím, kdy soutěžící – vozatajové – nejedou přímo na koni, ale vezou se (na povozu) na speciálním vozidle taženém koňmi (tedy jedou vkočáru). Obvykle se jedná osoutěže, kdy se testuje vozatajská zručnost na vymezené dráze. Vůz musí překonávat různé umělé překážky a speciální vozatajské branky.
Koňské pólo je kolektivní sportovní hra smíčkem na branky, kterou hrají dvě skupiny jezdců na koních. VČesku není příliš rozšířené, vmnoha zemích světa (například vcelé Americe, vjižní Asii a vněkterých západoevropských zemích) je velice oblíbené.
Westernový jezdecký sport se vyvinulo vAmerice na dobytkářských rančích, odtud se rozšířil do celého světa. Klade důraz především na všestrannost koně ijezdce a byla vyšlechtěna iněkterá plemena, která se hodí speciálně pro tento styl, jako quarter horse, american paint horse a appaloosa. Všechny disciplíny se odvíjejí od každodenní práce kovbojů.
trail – trasa spřekážkami jako můstek, kavalety nebo branka, které jsou simulací obtížného terénu. Musí být překonány srozvahou, vurčeném pořadí a chodu
cutting – dobytkářská disciplína, při které musí jezdec nebo více jezdců oddělit jednoho nebo více předem určených býčků od stáda a označit je vco nejkratším čase
barrel racing – rychlostní disciplína, jedná se oprojetí kolem tří barelů, rozestavených do trojúhelníku, přičemž ani jeden znich nesmí být shozen
pole bending – jde oprojetí slalomu bez shození tyče vco nejkratším čase
western pleasure – soutěžící jsou předvedeni všichni zároveň a na pokyn rozhodčích předvádějí jednotlivé cviky ve stanovených chodech, hodnotí se sed jezdce, pobídky, připravenost a ochota koně a vneposlední řadě icelkový vzhled a upravenost dvojice
reining – rychlostní disciplína, ve které však kůň musí prokázat vysoký stupeň ovladatelnosti, součástí jsou isložitější westernové prvky jako klouzavé zastavení ze cvalu, obraty, couvání, nebo nehybné stání po několik sekund
western horsemanship – drezurní soutěž, ve které se hodnotí zejména jezdecká vyspělost, sed a udělování pobídek.
Na konci sezóny se pořádá tzv. Hubertova jízda, kterou se slaví konec sezóny. Jezdec při ní musí chytit pírko, být nejrychlejší a vterénu skákat překážky.
Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval. Westernový styl je využívaný hlavně vAmerice, používá se westernové sedlo, chody jsou walk, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než uanglického ježdění. Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod jetrysk.
Krok má čtyřdobý takt. Tento pohyb se nazývá laterální, což znamená, že po sobě jdou vždy nejprve dvě končetiny na jedné (levé či pravé) straně. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny vkontaktu spodložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný. Nohosled: LZ, LP, PZ, PP. Rychlost koně je vkroku 6–8km/hod.
Klus je chod koně vdvoudobém taktu. Pohyb je diagonální skrátkou fází vnosu. Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok. Nohosled: LZ+PP, PZ+LP. Rychlost koně vklusu je 4m/s (15km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42–50km/h na kratší vzdálenosti. Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní. Vlehkém klusu se vysedává a vpracovním se sedí pevně vsedle.
Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně se cválá tzv. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha. Nohosled: LZ, LP+PZ, PP (na pravou ruku) a PZ, PP+LZ, LP (na levou ruku). Rychlost vterénu je až 30km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60km/h (na kratší úsek).
Trysk je nejrychlejším, čtyřdobým chodem. Ale je to jen název pro prodloužený cval používaný při dostizích. Přechod mezi cvalem a tryskem nazýváme rychlý cval neboli kalup (gallop). Trysk může dosahovat rychlosti až 60km/h.
Vybavení koní ve formě uzd a sedel se objevuje varcheologických nálezech již zdoby železné.[21] Umožňuje pokročilejší manipulaci se zvířetem apohodlnější jízdu. Skládá se zněkolika částí, jejichž využití se odvíjí dle typu jezdecké disciplíny nebo pracovního nasazení zvířete. Běžnou součástí vybavení je:
Sedlo rozkládá jezdcovu váhu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají krůzným účelům (univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje podsedlová deka neboli dečka.
Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předníma nohama koně.
Třmeny jsou připevněny ksedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech vrůzných krocích.
Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se znátylníku, podhrdelníku, čelenky, lícnic, otěží, nánosníku a udidla.
Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, na rozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici kdalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě).
Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udidlo, rovné udidlo atd.). Existují ivarianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos, nebo udidla spákami. Někdy se používají imartingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku), kpodbřišníku a kotěžím. Například parelliho ohlávka, hackamore, sidepull…
Kamaše nebo chrániče se používají kochraně nohou koně při práci, skákání ipřepravě.
Zvony jsou jiný druh chráničů (viz kamaše) používají se na přední nohy, aby si koně zadníma nohama nepřetrhli důležité šlachy.
Jezdec sám je pak vybaven vhodným oděvem. Jezdec má na hlavě ochrannou helmu, na horní části těla zobou stran (od ramen až po hýždě) ochrannouvestu, na nohách buď boty vysoké až kekolenům nebo boty nízké nad kotníky (pérka). Kochraně nohou jsou ideální chapsy (návleky na nohy, které se používají knízké botě na holeň jezdce)
Související informace naleznete také v článkunemoci koní.
Zdravý kůň má vklidu tělesnou teplotu 37,5–38,5°C (hříbata asi o1°C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8–16 dechů za minutu (hříbata 10–20), tepová klidová frekvence je 35–45 tepů za minutu (hříbata 100–120).
Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na:
onemocnění kopyt (například otlaky, schvácení kopyt, podotrochlóza, abscesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt, …)
nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny, …)
Ukoní se mohou objevovat izlozvyky – jedná se oněkdy až chorobné poruchy chování, které se opakují, ikdyž ktomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů atd.
Na zdraví koní má samozřejmě vliv naše péče, pohyb a povrch výběhu/jízdárny. Příliš tvrdý povrch neabsorbuje kinetickou energii a může působit degenerativní onemocnění kloubů a kostí. Měkký povrch koně unavuje a sypký zase může způsobit podklouznutí nebo podvrknutí.
KOVAŘÍK, Tadeáš. Kůň včeské frazeologii, příslovích apohádkách (Příspěvek kestudiu jazykového obrazu světa). Praha, 2013. Bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Irena Vaňková. Dostupné online.
University of Bristol. Is one toe really better than three? How horse' legs evolved for travel rather than speed. phys.org [online]. 2019-04-17 [cit. 2023-02-23]. Dostupné online. (anglicky)
LIBRADO, Pablo; KHAN, Naveed; FAGES, Antoine. The origins and spread of domestic horses from the Western Eurasian steppes. Nature. 2021-10, roč. 598, čís. 7882, s. 634–640. Dostupné online [cit. 2023-04-17]. ISSN1476-4687. DOI10.1038/s41586-021-04018-9. (anglicky)
DAVIS, Nicola. How the horse became the only living animal with a single toe. the Guardian [online]. 2017-08-23 [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. (anglicky)
YIRKA, Bob. Genetic testing suggests horse domestication did not begin in Anatolia. phys.org [online]. 2020-09-17 [cit. 2023-02-23]. Dostupné online. (anglicky)
LEVINE, Marsha A. The Domestic Horse: The Origins, Development, and Management of its Behaviour [online]. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2005. Kapitola Domestication and early history of the horse, s.5–22. Dostupné online. ISBN0521891132. (anglicky)