V některých publikacích se adjektivem lašský označují i nářečí těšínská, opavská skupina se v těchto publikacích pak nazývá skupinou západní, ostravská nářečí dialekty středolašskými a těšínská východolašskými (např. Ad. Kellner). Souhrnně se v tomto pojetí nazývají západo- a středolašská nářečí slezsko-moravskými a východolašská (těšínská) slezsko-polskými.
Ve slovenské literatuře pojednávající o goralských nářečích (např. Kriššáková) se někdy pojmem laština označují výhradně nářečí těšínská (příp. ta na českém území, tj. na Záolší).
Polské jazykové jevy v lašských nářečích se nápadně podobají smíšených nářečím v západním Čadecku, jež vznikla poslovenštěním goralských čadeckých nářečí (slezsko-malopolských).
Lašská nářeční skupina je mimořádně různorodá, jednotlivá nářečí této nářeční skupiny se velmi podstatně liší, nicméně základní rozdíly je možno shrnout do následujících bodů:
rozlišení l - ł
výskyt hlásek dž a dz
absence délek u samohlásek (všechny samohlásky se vyslovují krátce)
v druhém pádě množného čísla mají podstatná jména mužského rodu koncovku -uv (-uf)
v 7. pádě jednotného čísla zájmen mužského a středního rodu a 2., 3., 6. a 7. pádu množného čísla tvrdého skloňování zájmen není změna samohlásky před koncovkou jako ve spisovné češtině
nestažené skloňování slov muj, tvuj, svuj (tj. mojeho, tvojeho, svojeho)
příčestí minulé sloves typu spadnout má vždy tvar s -nu- (spadnuł), ostatní tvary jsou ale bez -nu-
2. osoba jednotného čísla slovesa být má ve významu „existovat“ nebo ve významu sponového slovesa tvar sy, jako pomocné sloveso může ale mít stažený tvar -s, může ale mít i tvar sy
3. osoba množného čísla slovesa chtít má tvar chcu