Lesní lem
Ekotonální bylinná vegetace mezi lesy či křovinami a travními společenstvy / From Wikipedia, the free encyclopedia
Lesní lem je přírodní společenstvo tvořící specifický přechodový pruh mezi lesním a nelesním prostředím (zpravidla polem, loukou či cestou). Je to obvykle hustě zapojený liniový či ostrůvkovitý porost středně vysokých a vyšších širokolistých, převážně vytrvalých bylin, které převládají nad travinami; častá je výrazná dominance jediného nápadně kvetoucího druhu. Mísí se zde druhy lesní a nelesní i specificky lemové, vmíšeni mohou být juvenilní jedinci stromů či ostrůvky křovin, převážně silně zkousaných od zvěře. Na stanovištích je proti zapojenému lesnímu porostu více světla, oproti louce či poli zase více vlhkosti a méně disturbancí. Fenologické optimum má tato vegetace od pozdního jara do vrcholného léta. Na převážně bylinná společenstva lesního lemu často navazuje lesní plášť tvořený převážně zapojenými vyššími křovinami a hustě zavětvenými okrajovými stromy lesa.
Jako stabilní společenstvo se lesní lemy vyskytují na polostinných krajích suchých lesů, na skalních hranách, ostrožnách a trvalých lesních světlinách. Mohou vznikat i jako sekundární společenstva na loukách, pastvinách apod. ponechaných ladem či v širších průsecích podél lesních cest a křovin; zde se však zpravidla jedná pouze o jedno ze sukcesních stadií a jsou posléze nahrazovány zapojeným porostem keřů a stromů.[1]
Fytocenologicky jsou teplomilná společenstva suchých a mezofilních lesních lemů nejčastěji řazena do třídy Trifolio-Geranietea; vzhledem k nejednoznačnému floristickému vymezení a ekotonálnímu charakteru mnohdy velice různorodých maloplošných porostů však tato třída není v některých pojetích uznávána a lemová vegetace je klasifikována buď v rámci vegetace lesní, a nebo travinné (tak i v monografii Vegetace České republiky). Neustálené je též členění na nižší syntaxonomické jednotky. Nitrofilní a vlhkomilné lemy patří do třídy vytrvalých ruderálních až polopřirozených porostů Galio-Urticetea (v evropském pojetí Epilobietea angustifolii). Centrum svého rozšíření mají tato společenstva v submediteránních až subboreálních oblastech Evropy, tj. v biomu opadavého listnatého lesa, popisovány jsou též podél původních vavřínových lesů Makaronésie.[2][3]